TACHOVIEN

English version

... Někdy, snad nejméně před třiceti tisíci lety, snad i dříve, na dnešním Tachovsku žili a pracovali lidé, kteří své tehdejší prostředí a svůj životní styl považovali za stejně samozřejmý, jako my nyní. Lovili zvířata, sbírali rostlinné produkty a to vše zpracovávali účelně vyrobenými kamennými nástroji...

• Fotoalbum kamenných nástrojů
  Detailní fotografie nalezených kamenných
  nástrojů s popisem. (Otevře se nové okno).

 

• Kde začít ?
  Úvodní seznámení s Paleolitem a Tachovienem
  Kapitola 1. až 5.
• Tohle nejsou obyčejné kameny ...
  Podrobný popis lokality a kamenný nálezů.
  Kapitola 6. až 13.
• Pravěký průmysl ?
  Nejen lovem zvěře vládl paleolit.
  Kapitola 14. až 16.
• Proč právě na tomhle místě?
  Několik aspektů otázky "proč tady".
  Kapitola 17. až 19.
• Závěr
  Proč se věnovat tomuto tématu.
  Kapitola 20.
  

01  Pravěk hnojem vonící!

            Z rozmoklého polního oraniště jsem vylovil první pěstní klín. Lesklý buližníkový kamenný útvar nebylo možné přehlédnout a to ani v silně rozbahněném terénu. Rozeznat další zablácené, převážně křemenné pravěké nástroje v okolí, nebylo již tak snadné. „Takových křemenů tady máš spoustu“, otráveně prohlásil kolega, který se brodil rozmoklou ornicí opodál a podával mně pár náhodně sebraných kamenů, připomínající spíše hroudy bláta.

Vodní pramen uprostřed pole, může mít souvislost s pravěkým využítím tohoto místa?

Když jsem z těchto „obyčejných kamenů“ setřel dlaní zjevně dobře prohnojený humus, pocítil jsem vzrušení, srovnatelné s tím co zažil Carter při nálezu Tutanchamona. Držel jsem další kamenné pěstní klíny, pravěká kamenná drásadla a kamenné škrabky. Tak jak zde před mnoha tisíci lety tyto nástroje vypadly z rukou jejich pravěkým uživatelům. Pravěkým Tachovanům, žijícím svůj každodenní pravěký život někdy před mnoha tisíci lety právě zde na břehu pravěké řeky Mže.

 

02  Pravěký příběh Tachovska?

            Můžeme směle prohlásit, že v okolí města Tachova „to žilo“ již od dob dávné prehistorie. Pod termínem „pravěk“ se dnešnímu člověku obvykle vybaví některá z romantických ilustrací Štorchových publikací, nebo něco z muzeálních expozic, ke kterým byl jako školák dokopán umanutým učitelem dějepisu. V povědomí součastníka je pak pračlověk ten, co se kdysi dávno prodíral pralesní houštinou s klackem v ruce. O to víc překvapí nečekaná konfrontace současných vžitých konformních názorů s prehistorickou realitou v podobě skutečné pravěké industrie doby kamenné. Seznámení s reálným nálezem množství účelných a dovedně zhotovených kamenných nástrojů, které pradávný obyvatel po sobě zanechal na břehu pravěké řeky Mže na dohled od dnešního města Tachova.

 Někdy, snad nejméně před třiceti tisíci lety, snad i dříve, na dnešním Tachovsku žili a pracovali lidé, kteří své tehdejší prostředí a svůj životní styl považovali za stejně samozřejmý, jako my nyní. Lovili zvířata, sbírali rostlinné produkty a to vše zpracovávali účelně vyrobenými kamennými nástroji. O původu zdejšího prehistorického etnika se můžeme jen dohadovat. Z nalezených kamenných artefaktů je však jednoznačně zřejmé, že se jednalo o vysoce inteligentní a překvapivě zručnou pradávnou kulturu. Tedy nikoliv o primitivní přežívající praobyvatele, ale o vědomostně i manuálně vyspělé pravěké Tachovany, ovládající řadu dovedností, kterým dnes říkáme řemesla. Jejich tehdejší život nemusel sestávat jen z každodenní primitivní snahy o přežití. Účel některých nalezených kamenných nástrojů vypovídá i o jisté míře pravěkého komfortu, pokud můžeme tento termín použít k vyjádření nutričního a oděvního nadstandardu té doby.

Autor nálezů kamenné industrie.

S pomocí archeology oblíbeného kontextu v interpretaci účelu a způsobu využití nalezených tachovských kamenných nástrojů se musíme dopracovat k závěru: Pravěk byl jiný, než pouhý boj o přežití. Alespoň na pravěkém Tachovsku. Pravěké kamenné nástroje tachovského nálezu nutí nikoliv k pouhé fabulaci, ale přímo evokují představu konkrétní podoby dávného pravěkého společenství, obývajícího zdejší oblast podél pravěké řeky Mže.

 

03  Tachovien –  prehistorický kamenný otazník.

            Stěžejním kritériem významu jakéhokoliv archeologického nálezu je nesporně jeho stáří. Pro vymezení období, z něhož pochází pravěký artefakt, používá světová archeologie terminologii odvozenou od faktograficky doložených nálezových lokalit Francie počátků dvacátého století. Střední paleolit je tímto názvoslovím rozdělen na starší fázi označovanou jako Acheuléen (podle názvu pravěké lokality St.Acheul u Paříže), zahrnující pravěk od doby nejméně před 1,5 mil. let, kdy běhal v Africe i v Evropě ještě Homo erectus. A mladší fázi středního paleolitu, nazývanou Moustérien (podle pravěkého naleziště v blízkosti jihofrancouzského města Le Moustier), probíhající v období 120 až 40 tisíc let př. Kr. Tento pro nás těžko představitelný časový horizont je vědou považován za období osídlení Evropy lidmi Homo neanderthalensis, tedy česky neandertálci. Z populární literatury je známe jako „lovce mamutů“. Tachovský nález kamenných nástrojů nám neandertálce představuje nejen jako nesporně zdatné lovce, ale také jako neobyčejně schopné praobyvatele, ovládající řadu dalších dovedností. Něco jako všestranné pravěké řemeslníky. 

            Jak pravěký čas plynul, měnil se i charakter a řemeslná úroveň vyráběné kamenné industrie. Lidé starší fáze středního paleolitu si vystačili s univerzálním pěstním klínem, vyráběným z horninového, především křemenného jádra odštípáním okrajů, tedy vyráběných více méně náhodnou úštěpovou technikou. Obyvatelé pravěké Evropy v období mladší fáze středního paleolitu, tedy v období poslední doby meziledové a především v průběhu posledního würmského zalednění, již vyráběli specializované kamenné nástroje. Také k jejich výrobě používali náročnější výrobní postupy. Kamenné plošné retuše, zoubkované retuše, výroba zbraní a nástrojů levalloiskou technikou (podle lokality Levallois u Paříže). Nástroje tohoto období, označovaného odbornou terminologií jako „moustérien“, byly vyráběny již jako jednoúčelové. Pravděpodobně už jako specializované pro jednotlivé pracovní úkony. Sice také úštěpem z výchozího horninového materiálu, ale s předem promyšleným vytvarováním jak úchopové, tak i pracovní části. A přesně takové je možno nalézat na poli v blízkosti města Tachova. Proto je pro nález takovéto industrie, svým charakterem obdobné zmíněnému mousteriénu, snad oprávněně použit název „Tachovien“. Snad. Teprve následný archeologický výzkum lokality může potvrdit oprávněnost začlenění tohoto, pro město Tachov významného termínu, do odborného názvosloví.

 

04  Když okolní pravěká Evropa žila mousteriénem.

            Každá z evropských zemí má svůj středopaleolitický mousterién. V Německu je to taubachien (podle města Taubach). Kamenné nástroje jsou sice menší, ale svým tvarováním se velmi přibližují tachovskému nálezu. Vzhledem ke svým malým rozměrům je taubachien nazýván také jako mikrolitická industrie. Obsahují soubor kamenných pěstních klínů, drásadel a škrabek, vyráběných také úštěpovou technikou.

Podobná je i štípaná industrie „micoqvien“, také z Francie (podle La Micoqve na jihu Francie). Je považována za starší, než „moustérien“ a je řazena do období snad již zemského interglaciálu. Ale jistě do starší fáze posledního zalednění. Stanovit naprosto jednoznačný předěl mezi jednotlivými lokálními technikami doby kamenné a z toho plynoucího datování není snadné. Kam se zařadí Tachovien? To se teprve uvidí.

 

05  Když pravěké Čechy a Morava žily       mousteriénem.

            Ani se středopaleolitickými nálezy v české kotlině a moravských úvalech to naše archeologie nemá jednoduché. Přesné datování a chronologické zařazení četných nálezů kamenné industrie na našem území je obtížné.

            V Praze Ďáblicích na vrchu Ládví prováděli výzkum středopaleolitické lokality K. Žebera (1954) a S. Vencl (1973). Nálezová situace prokázala osídlení lokality v průběhu zemského interglaciálu a počínajícího posledního zalednění. Nálezy štípané industrie z křemene, křemence a buližníku se svým vhledem i účelem přibližují tachovským nástrojům. Také zde byly objeveny pěstní klíny, drásadla a škrabky. Tedy i podobně využitelná industrie, jaká byla nalezena na Tachovsku.

            Zvláštní je nález středopaleolitických sídlištních objektů v Bečově u Mostu. A v jejich blízkosti nalezené artefakty kamenné křemencové industrie. Především úštěpy a drásadla se zoubkovanou retuší. Také tyto kamenné nástroje, vyráběné úštěpovou technikou byly datovány do období mousteriénu.

            Snad nejznámějším nálezem ze středopaleolitického období na našem území je lokalita Předmostí u Přerova. Zahrnuje nálezy drobnější křemenné a rohovcové industrie. Nálezy pěstních klínů, kamenných drásadel s plošnou retuší a prvky levalloiské techniky představují klasiku české archeologie. Nálezová situace u Předmostí je shodná s tachovskou v jednom podstatném bodě. V obou případech se jedná o archeologickou lokalitu mimo sídlištní polohu. V Předmostí snad o tábořiště „lovců mamutů“ na břehu řeky Bečvy. U Tachova určitě o místo, kde byla zpracovávána ulovená zvířata na břehu řeky Mže. Kde se v pravěku lovilo, bylo zapotřebí tekoucí vody. Blízkost řeky poskytovala možnost snadnější dopravy na místo zpracování úlovku.

            Podobně lze jmenovat další středopaleolitické lokality na našem území z období kolem a před 40 tisíci lety, jako je Tmaň, Sloup, Mokrá. Zařadí se mezi tato známá jména také Tachov?

            Lokalita u Tachova se přece jen výrazně liší od všech výše jmenovaných pravěkých nalezišť. Zatím co podstatná část archeologických nálezů ze středopaleolitického období u nás i v zahraničí, byla učiněna odkryvem a sondáží sídlištních útvarů, dosavadní nálezy pravěké industrie u Tachova byly učiněny bez jediného kopnutí pod povrch země. Jen pouhým povrchovým sběrem na kultivované polní ploše. Co bude v budoucnu objeveno pod jejím povrchem?

 
Nedaleko Tachova se nachází naleziště pravěké kamenné industrie.

06  Lokální inflace pravěkých kamenných nástrojů.

            Na polní ploše necelého jednoho hektaru nedaleko města Tachova bylo doposud od podzimu roku 2011 do jara 2014 nalezeno povrchovým sběrem více než 800 kamenných nástrojů a to u převážné většiny v původním, samozřejmě již často poškozeném stavu. Uvedený počet kamenných pravěkých artefaktů představuje zcela jistě jen zlomek celkového množství pravěké industrie, kterou je možné ještě objevit. Jde tedy jen o „vzorek“ nálezové situace, svědčící o významné, zřejmě středopaleolitické zpracovatelské základně zdejších pravěkých obyvatel. Poloha nálezové lokality v blízkosti někdejšího břehu pravěké řeky Mže nenasvědčuje o sídlištním významu tohoto místa. Vlastní „obytný komplex“ museli pravěcí lidé využívat někde na blízké vyvýšenině. Tedy v dostatečné vzdálenosti nad tehdejším širokým a rozbahněným korytem pravěké řeky Mže. Nálezová lokalita jednoznačně svědčí o rozsáhlém a jistě intenzivně a dlouhodobě využívaném centru pro zpracování ulovených zvířat. Jejich stahování z kůže, porcování a přípravě k rozdělení mezi obyvatele, případně ke konzervaci. A především zde byly opracovávány kožešiny.

Autor na tachovské lokalitě.

            Pro všechny úkony, spojené s touto činností, byly vyráběny a také používány specializované kamenné nástroje. I přes konstatování nesporné specializace, můžeme mezi nálezy objevit také nástroje univerzálního charakteru. Především kamenné pěstní klíny. Je otázkou, zda kamenné artefakty tohoto charakteru tvořily součást standardní výbavy pravěkých zpracovatelů po celou dobu činnosti zdejšího pravěkého provozu, nebo se na tomto místě zachovaly jako již nepotřebný odpad z dob dávno minulých. Na jedné straně vodítko pro odhad délky činnosti pravěkých lidí v místní lokalitě, na straně druhé komplikace pro směrodatné stanovení stáří lokality.

            V každém případě je zde kamenných nástrojů tolik, že z jejich celodenního sběru jednoho až bolí záda. Zlaté bramborové brigády!

 

07  Chybí snad jen kamenný otvírák na pivo.

            Literatura, popisující nálezy paleolitické industrie, zná několik základních typů pravěkých kamenných artefaktů. Všechny tyto všeobecně známé druhy úštěpových produktů nacházíme také na pravěkém nalezišti u Tachova. A k tomu ještě i jiné, mnohem specifičtější pravěké kamenné nástroje. Nikde se v popisu nálezové situace nedočtete o kamenném loupači kůry, drtiči kůry nebo kolkovacím pěstním klínu. I přes objev takovýchto kamenných kuriozit i v tachovském nálezu převládá klasika:

kamenná drásadla   … 425 kusů = 48,5 % nálezu
kamenné škrabky    … 332 kusů = 37,9 % nálezu
kamenná drtidla    …  55 kusů =  6,3 % nálezu
pěstní klíny       …  36 kusů =  4,1 % nálezu
kamenné štípače    …  18 kusů =  2,0 % nálezu
jiné kam.artefakty …  10 kusů =  1,2 % nálezu

Na celý dosavadní nález tachovienu, získaný výhradně povrchovým sběrem z polní plochy v blízkosti města Tachova, je však třeba pohlížet skutečně jen jako na vzorek toho, co je možné v této poloze vyzvednout. A to jak z povrchu, tak především systematickým archeologickým průzkumem, využívajícím i destruktivní průzkumné metody.

 

08  Proč zrovna tam a ne jinde?

            Nálezová lokalita o rozloze zhruba 110 x 60 metrů je situována na mírně zvlněné polní plochy, svažující se pozvolna k severní straně a končící širokým údolím. Právě rozlehlé údolí představuje někdejší pravěké řečiště Mže. Pomyslnou a nepravidelnou centrální osou naleziště je nesporně koryto asi nevelkého, ale značně kamenitého potoka, klikatícího se kdysi v místech současného pole po svahu dolů a ústícího právě v těchto místech do pravěké řeky Mže. Právě podél tohoto v pravěku bublajícího horského potůčku si pravěcí lidé zřídili svůj provoz na zpracování ulovených zvířat. Výhodou se asi stala možnost splavovat úlovky po řece přímo do této, řekněme kulinářsko-kožešnické pravěké provozovny.

            Polní meliorace, prováděné v těchto místech v sedmdesátých letech, vyoraly již dávno zeminou zarovnané kamenité koryto a oblázkové břehy někdejšího potůčku. Z polního podloží se vyvalila potoční omletá, vesměs křemenná hornina. A spolu s ní i dávno ztracené pravěké kamenné nástroje. Na povrchu pole tak nacházíme především velké množství přirozené horniny. A mezi ní i kamenné, archeologicky zajímavé artefakty. Identifikace kamenné industrie ale není nijak obtížná. V průměru snad každý desátý kámen, který vydloubneme z polní brázdy, můžeme hned zařadit do naší pravěké industriální kolekce. A to i za situace, kdy je pole čerstvě pohnojeno. Když jde o archeologické nálezy, musí jít estetika stranou. Každý zemědělský zásah v místech někdejšího průběhu pravěkého potočního koryta představuje jistotu dalších objevů. Zemědělská technika při orbě, kultivaci, vláčení a setí polní plochy, vynáší na povrch spolu s původním potočním kamením další novou kolekci pravěké kamenné industrie. A tak jsme se v posledních letech dočkali pravidelné vánoční nadílky hned po žních. I v pozdním věku se člověk může emočně vrátit do svých dětských let a těšit se na ježíška, i když místo koledy je slyšet zvuk traktoru. Copak nám to letos nadělí?

 

09  Kamenná industriální morfologie dokladem      unifikované výroby nástrojů.

Drásadla – jsou vyrobena v drtivé většině z hydrotermálního nebo žilného křemene. V nálezu jsou zastoupena od miniaturních 150 gramových až po mohutné nástroje s hmotností přes jen kilogram. Výrobci využili perkusních způsobů vylámání hranolů křemene na zarovnané pracovní ploše. Obnažili tak ostré hrany křemenné suroviny na pracovní ploše. Perkuse byla v řadě případů prováděna v geometricky situovaných příčných nebo podélných řadách. Pracovní úkon drásání rubových ploch kožešin tak mohl být prováděn v příčném i podélném směru.

Drásadlo, boční pohled.

 Pracovní plocha drásadel je široká buďto oválná nebo nepravidelně obdélníkovitá. U nejmenších zaujímá plochu sotva 2 cm čtvereční. U největších až 50 cm čtverečních. Úchopová část drásadel je u většiny tvarována anatomicky s vybráním pro jednotlivé části ruky. Ale jsou exempláře bez vytvarování jen s oválným horním úchopem.

  
Několik drásadel.

 Společným rysem kamenných nástrojů tohoto typuje je víceméně plochý tvar s nízko posazeným těžištěm, umožňující pevné uchopení a přitlačení na drásanou plochu rubové strany kožešiny. U řady nalezených drásadel je nepochopitelně poničená pracovní drásací plocha doslovným vylámáním či úplným ohlazením.

Detailní pohled na plochu drásadla.

Takový vzhled zavdává příčinu se domnívat, že drásadla musela být používána ještě i k jiným účelům, než jen opracování měkkých tkání v procesu činění kůží. Kupříkladu ke sdírání kůry z povrchu stromů, či k opracovávání povrchu kostí, nebo jiného tvrdého materiálu.

    
Drásadlo s detailem plochy.

 Vhledem k jejich početní převaze v nálezu se lze právem domnívat, že drásadla byla nejvíce používaným nástrojem tachovské pracovní komunity. Jejich variabilita co do velikosti svědčí o skutečnosti, že s nimi pracovali všichni členové místní pospolitosti a to snad i malé dětí, ženy i silní a mohutní mužští pracovníci.

 

Škrabky – jsou druhou nejpočetněji zastoupenou skupinou kamenných nástrojů od Tachova. Také tyto nástroje jsou zastoupeny všemi velikostmi, od miniaturních s hmotností sotva 80 gramů a délce pracovního ostří sotva 2 cm, až po mohutné půlkilogramové nástroje s délkou ostří 14 cm.

Škrabka.

K jejich zhotovení bylo u tachovienu nejčastěji použito hydrotermálního nebo žilného křemene. Další početnou skupinu zaujímají škrabky zhotovené z tvrdého amfibolitu. Některé mají velmi ostré lineárně tvarované ostří, takže se lze domnívat, že byly používány i k řezání jako kamenné čepele. V zásadě lze tuto skupinu rozdělit podle tvarování ostří na škrabky s ostřím lineárním, prohnutým a vykrojeným.

    
Škrabka s rovným (lineárním) ostřím.

Jejich použití záleželo na podkladní ploše, na které spočívala opracovávaná kožešina. Tvar škrabek dokladuje, že již tenkrát byly surové kožešiny po stažení naráženy na dřevěné kužely, či na tvarovaná dřevěná prkénka.

Tvarovaná škrabka.

Tvarované ostří škrabky tak zaručovalo efektivní odstranění podkožního tuku a měkkého vaziva z rubových stran kožešin oškrabáním ostrou kamennou hranou nástroje tak, aby nedošlo k poškození kožešiny. Na některých škrabkách je zřetelný výrobní postup odštěpovou technikou a na ostří pak v několika případech i zoubkovaná retuš.

Škrabka - zoubkovaná retuš.

Ostří jsou tvarována se šikmou náběhovou rovnou hranou. Podle sklonu hrany, svírající s ostřím obvykle úhel 30 až 45°, je možné určit, zda nástroj byl určen pro leváka či praváka. Ostří vždy směřovalo proti pracovníkovi a rovná plocha hrany klouzala po opracovávané ploše rubu kožešiny. Zatím co u ostatních nástrojů jsou exempláře tvarované pro využívání oběma rukama jak leváků, tak praváků. U kamenných škrabek je jejich pravostranné a levostranné pracovní využití striktně diferencováno. Úchopová část kamenných škrabek je tvarována do standardního trojúhelníkovitého hřbetu. Dlaň zpravidla nasedá na zadní šikminu, prsty svírají protilehlou plochu nástroje proti palci, zapadajícího do vytvarované prohlubně. Pro ukazovák je zpravidla vytvarována přední šikmina často s výstupkem pro pevné zafixování prstu. Variabilita velikostí kamenných škrabek také svědčí o faktu, že do pracovního procesu byla zapojena celá zdejší komunita od malých dětí až po dospělé muže. U miniaturních škrabek lze také předpokládat jejich používání pro opracovávání kůží miniaturních ulovených zvířat, asi často i malých hlodavců. Zpracováno vylo vše, co se dalo ulovit, sníst a zužitkovat.

 

Drtidla – tvoří překvapivě početnou skupinu nástrojů tachovského nálezu. A to také ve všech velikostech od miniaturních s hmotností sotva 200 gramů, až po gigantická s hmotností přes 2,5 kilogramu. O jejich intenzivním využívání svědčí tmavší zabarvení pracovních konců či hlavic.

  
Drtidlo.

K výrobě drtitel bylo využíváno převážně místního hydrotermálního křemene, méně křemence či buližníku. Těžiště kamenných drtidel je situováno vždy na dolní straně, úchopová část je kuželovitá zaoblená, umožňující pevné sevření ruky obepnutím prstů okolo úchopového kamenného kužele. Pracovní část dolní plochy kamenného nástroje je vždy oválná s obroušenými hranami. Často nese drobné vrypy po opotřebení tvrdším materiálem. Ztmavnutí pracovní plochy a někdy i celé dolní strany drtidla svědčí o zpracovávání organického materiálu uvolňujícího chemické látky, zabarvující okolí. Dá se podle povahy a zaměření celého provozu pravěké zpracovatelny masa a produktů u Tachova spolehnou s  naprostou jistotou, že hlavním využitím drtidel bylo získávání vhodných rostlinných substancí nezbytných pro proces činění kůží. Velkými drtidly se rozmělňovala například dubová kůra za účelem získávání třísloviny. Tmavé zahnědnutí pracovních hlavic používaných nástrojů tomu jednoznačně napovídá.

Velké drtidlo - viditelné zahnědnutí minerální inkrustací.

Velké exempláře drtidel musela být zcela jistě využívána k drcení různých jedlých plodů, semen a obilovin. Drtidly se jistě připravovala mouka, nebo něco v tom smyslu, kterou bylo možno využít k upečení či uvaření rostlinných pokrmů.  Menší drtidla zřejmě sloužila k rozmělňování rostlinných produktů využívaných v kulinářské praxi praobyvatel. Také oni zřejmě používali jisté rostliny jako koření k ochucení pokrmů. Ať již v čerstvém či sušeném stavu. Kuchyňské nářadí, byť kamenné, bylo také nezbytným inventářem pravěkého člověka. Dalším možným použitím drtidel byla příprava substrátů anorganického původu jako různých hlinek, minerálních drtí či barviv. Tachovská lokalita přece sloužila místním praobyvatelům také jako oděvní provozovna.

 

Pěstní klíny – obvykle nejatraktivnější část paleolitických archeologických nálezů ani v případě tachovienu nevychází naprázdno. I když početně méně zastoupené nástroje, jejich sortiment je v tachovském nálezu snad zcela kompletní. Malé, velké, střední, s podélným ostřím, příčným ostřím, hrotnaté, tupě ukončené i zcela speciální. Jejich držení v levé či pravé ruce je ve všech případech dokonalé. Hmotnostní tolerance se pohybuje od 300 gramů až po 2 kilogramy.

     
Pěstní klíny.

Velikostní rozptyl již není tak velký, jako u ostatních kamenných nástrojů. Pro děti asi určeny nebyly. Středně velkých pěstních klínů je ale hodně. Jako materiál bylo k jejich výrobě využito vedle místních druhů křemene také křemence, buližníku a také dioritu. O jejich intenzivním využívání svědčí jednak stopy po úderech na jejich pracovních plochách, ale také ohlazené úchopové části nástrojů. Tvarování držadel je u všech tachovských pěstních klínů anatomické s důrazem na zaoblení všech hran.

  
Pěstní klíny - anatomické tvarování.

V ruce se tak drží velmi příjemně a hlavně umožňují pevné sevření. Zcela v intencích s představami o vyvinutém svalstvu neandertálské mužské části pravěkého etnika.

 

Štípače – tvoří zajímavou část tachovského nálezu. Jedná se většinou o robustní kamenné nástroje s hmotností od 1 kg až do 2,5 kg. Jejich tvarování a účel je jednoznačný. Ostří je buďto jednostranné, ale i oboustranné. Tvarování úchopové části je jak pro leváky, tak i pro praváky. Otázkou zůstává, proč jejich výskyt je tak hojný právě v místech, kde se opracovávalo maso a kožešiny.

Štípací klín.

 Odpovědí snad může být fakt, že pravěcí lidé zpracovávali k nutričním účelům i kosti zvířat. Tudíž je museli nějakým způsobem rozbít, rozdrtit a pak teprve uvařit jako chutnou morkovou polévku. Druhé využití štípačů mohlo souviset s opracováváním kožešin. Pravěcí koželuhové a kožešníci potřebovali ke své práci spoustu dřevěných pomůcek – prkénka k napínání kůží. Dřevěné kužely na stahování a opracovávání kožešin. Dřevěné věšáky na sušení kůží i masa. Nezbytnými jistě také byly loupače pro získávání kůry stromů k výrobě třísla. Ke všem těmto účelům se nalezená kamenná industrie nepochybně hodila.

 

Ostatní obtížně identifikovatelná kamenná industrie – z tachovské lokality, sestává z několika kamenných artefaktů, které mohou představovat torza původních nástrojů. Je třeba si uvědomit, kolik erozních faktorů v lokalitě za poslední tisíciletí spolupůsobilo. Zvláště v poslední době intenzivního obdělávání předmětné polní plochy kovovou zemědělskou technikou. Za malý zázrak můžeme považovat, že se do dnešních dnů zachovalo tolik prehistorické industrie tachovienu v relativně dobrém a tudíž identifikovatelném stavu.

 

10  Pravá ruka, levá ruka a jak asi vypadaly      hygienické návyky neandertálců?

            Co zasáhlo do evolučního vývoje člověka natolik zásadně, že z drtivé většiny dnešní populace vzcházejí praváci? Tedy lidé, kteří pravou rukou pracují, jedí, případně si pravou rukou potřásají, když v ní zrovna nedrží vražedný nástroj. Historikové vše svádí na kolektivní používání zbraní. Celá vojenská setnina musela svírat ve stejné ruce meč, kopí či něco jiného, mířícího proti nepříteli a v opačné ruce byl držen štít, aniž by ve vojenském šiku vznikla nebezpečná skulina. A posléze i ve stejné ruce toaletní papír. Nález tachovské industrie napovídá, že pravorukost se u lidí vyvíjela již daleko dřív a to díky kamenným nástrojům, respektive jejich výrobcům.

            Vyhodnocením četného souboru tachovienu co do diferenciace podle určení pro kterou ruku byl vyroben a kterou rukou byl používán, získáváme zajímavá zjištění. V době jeho praktického používání, předpokládejme, že jde opravdu o střední paleolit, byla celá čtvrtina kamenné industrie vyráběna a také pracovně využívána leváky. Pro práci výhradně pravou rukou byla určena celá jedna polovina nástrojů. Zbylou čtvrtinu kamenných nástrojů lze uchopit stejně spolehlivě jak pravou rukou, tak i levou. I když u těchto nástrojů lze podle charakteru opotřebení pracovní části odhadovat, zda s kamenným pěstním klínem, drásadlem, škrabkou či drtidlem pracoval převážně levák či pravák.

            Z uvedených zjištění můžeme usoudit, že tehdejší výrobci - pravěcí kamenní nástrojáři, to neměli jednoduché. I když pracně vyrobili kamenný nástroj na zakázku pro konkrétní osobu, nebylo zřejmé, kdo takový nástroj po něm zdědí. Zda levák, či pravák.  Proto určitá část jejich produkce musela splňovat kritéria obourukosti. Z výrobního hlediska to nebylo praktické a tak se jistě výroba snažila ujednotit, pro kterou ruku mají být kamenné nástroje určeny. Z tachovského nálezu je zřejmé, že v době praktického využívání tamější industrie již převažovala výroba nástrojů pro praváky. Snaha pravěkých výrobců nástrojů o ustálení pravorukosti se jistě projevila pozitivně i ve sféře mimopracovní. Šikovnější pravá ruka, vycvičená v pravěké koželužně, lépe zvládala úkony vyžadující přesnost, hbitost a přiměřenou sílu. Tedy i v pravěké domácnosti nebo na pravěké toaletě.

 

11  Otisk palce neandertálce.

            Na řadě nalezených kamenných nástrojů nacházíme nánosy inkrustací tmavě hnědé barvy. Vytvářejí rozmanité vyčnívající ostrůvky, někde dokonce i celé souvislé povlaky, prominující na povrch kamenů. A to jak na pracovních plochách nástrojů, tak také na úchopových a bočních částech nástrojů. Je zcela zřejmé, že na kamenech ulpěly jako měkká organická, nejspíš pěkně mazlavá hmota. A také silně lepivá, protože na většině těchto nánosů jsou přilepeny částečky jemného křemenného písku. Časem všechno zpetrifikovalo, takže takto obalenu kamennou plochu můžeme směle drhnout rýžákem, aniž bychom zkamenělé pevně ulpělé nánosy poškodily. Petrifikované nálepy na kamenných nástrojích jednoznačně svědčí o překvapivé skutečnosti: Pravěcí lidé znali třísločinění kožešin. Protože takováto kašovitá hmota vznikne při opracovávání kožešin jen chemickým procesem rozpouštěním bílkovinného kolagenu podkožního vaziva.

Petrifikované nánosy na kam.industrii.

Tedy úmyslným technologickým zásahem, využívajícím rostlinné tříslo. Po narušení podkoží, kdy tanidy tříslovin způsobí bílkovinnou proteolýzu a podkoží se v podstatě rozpustí, se další opracování kožešiny stává podstatně snazší a hlavně kvalitnější. Drásadlem je možno zbytky rozměklého podkoží dokonale odstranit a tak zajistit, aby kůže po vyschnutí neztvrdla. Jak taková práce vypadá, znají všichni koželuhové. Kdo se této práci věnuje, musí počítat s minimálně silně zalepenýma rukama. Zatvrdlé petrifikované inkrustace na kamenných nástrojích tedy představují zbytky rozbředlých nečistot, ulpělých na nástrojích při jejich používání v procesu opracování kožešin třísločiněním. Můžeme se právem domnívat, že se jedná o zbytky nečistot ulpělých na nástrojích při poslední pracovní směně. Tak se snadno na  používaných kamenných nástrojích mohou najít i otisky prstů jejich pravěkých uživatelů. Příkladem je v tachovském nálezu velká škrabka, na  jejíž horní části lze rozeznat papilární linie palce. Jedná se zřejmě o nejstarší daktyloskopický otisk prstu, který byl kdy zaznamenán.

 

12  Pravěký provoz kde pracovali trpaslíci i obři.

            Rozměry dlaně dnešního průměrného člověka činí zhruba 10 x 10 centimetrů. Délka ukazováku je okolo 8 centimetrů a prostředník může být asi o centimetr delší. Takovým parametrům fyziognomie lidské ruky také odpovídá většina nálezů z tachovské paleolitické lokality. Když uchopíme pravěký nástroj do své zprůměrované středoevropské ruky a své od počítače zmozolnatělé prsty usadíme do příslušných vytvarovaných vybrání na povrchu kamene, můžeme docela objektivně posoudit, zda se nám kamenný nástroj drží pohodlně, pevně, nikde netlačí a tudíž bychom bez potíží pracovně zapadli do pravěké řemeslné komunity na břehu Mže, abychom si na závěr šichty mohli zcela zaslouženě pochutnat na grilovaném mamutím steaku. U většiny zdokumentovaných pravěkých kamenných artefaktů se můžeme přesvědčit na „vlastní stisk“, že odpovídají dnešnímu ergometrickému standardu.

Ergonomicky uzpůsobený pěstní klín.

            Několik a není jich zase tak málo, odhadem kolem 5 – 10 % z počtu doposud vyzvednutého kamenného nářadí, se svými rozměry od průměru podstatně liší. Převážně proto, že mají výrazně menší rozměry a zcela zjevně byly určeny pro práci malou, až miniaturní ruky. Jedná se především o rozměrově podprůměrná drásadla a škrabky. V nálezu jsou zastoupena i zcela miniaturní drtidla. Představují tyto miniaturní nástroje důkaz o využívání práce dětí? Nebo se v lokalitě v určitém časově obtížně specifikovatelném období pravěku vyskytovali hominoidní trpaslíci? A když, tak jak vypadali? Jaké měli sociální postavení?  Představovali součást asi neandertálské komunity, nebo zde žili a pracovali po určité období zcela samostatně? Pokud ano, jedno je jisté. Nelovili mamuty.

            Zcela opačným extrémem tachovského nálezu je několik naopak výrazně nadprůměrně velkých nálezových exemplářů kamenných nástrojů. Miniaturní nářadí můžeme svádět na děti, ale najít vysvětlení pro extrémně rozměrný a také náležitě hmotný pracovní nástroj je obtížné. Zvláště, když se můžeme vlastním uchopením přesvědčit, že jej kdysi svírala ruka, lépe řečeno tlapa, asi o třetinu a možná i víc větší, než je ta naše dnešní průměrná. Existovali v neandertálském pracovním společenství extrémně narostlí a fyzicky nadprůměrně vyvinutí jedinci, pro které bylo třeba vyrábět odpovídající vysoce rozměrné a hmotné kamenné nástroje? Nebo zde v určitém období žila a pracovala tlupa pravěkých obrů? Před těmi by se mamuti jistě museli třást hrůzou.

            Sporné momenty tachovienu, pokud ovšem není sporný celý jako takový, vyřeší až systematické kopnutí do země. V tomto vzácném případě můžeme se zvednutým obočím a do ornice u Tachova zabodnutým ukazovákem konstatovat: „Pravda je tam někde dole!“   

 

13  Není kámen jako kámen a pro tachovskou      pravěkou koželužnu jen to nejlepší.

            Když doba kamenná, tak s pazourkem. Pro Tachovien to tak zcela neplatí. Hlavním materiálem v tachovské pravěké lokalitě byl jednoznačně křemen. Z domácího hydrotermálního a žilného křemene jsou vyrobeny zhruba tři čtvrtiny všech nalezených kamenných nástrojů. Především drásadel a škrabek.

Křemen, amfibolit, buližník ...

Druhým nejpočetněji zastoupeným materiálem v tachovské lokalitě je amfibolit. Jedná se také o místní, snadno dostupnou surovinu.  Podélné odštípání tohoto materiálu do podoby ostrohranné industrie vysoké tvrdosti a odolnosti předurčuje amfibolit k výrobě řezných nástrojů, čepelek, škrabek, ale i drásadel. Dalším zastoupeným materiálem je křemenec. Je z něj vyrobeno několik kamenných škrabek a drtidel. Zvláštní pozornost upoutávají nástroje vyrobené z buližníku. Materiál na jejich výrobu musel být importován z některých poblíž se nacházejících lokalit. Nejspíš z Klatovska nebo Přešticka. Dál na sever k Plzni by to měli tachovští praobyvatelé již poněkud z ruky. Z buližníku jsou vytvarovány pěstní klíny, drtidla, ale také drásadla a škrabky, i když se jedná jen o ojedinělé exempláře. Buližník je neobyčejně tvrdá hornina a její opracování je náročné. Z něho vyrobené nástroje ale vydrží. Je to zřetelné i z tachovského nálezu. Buližníkové pracovní kamenné nástroje vykazují jen nepatrné známky opotřebení a poškození. Ani příslovečně s pravěkem spojovaný pazourek nepřijde v tachovienu zkrátka. Je z něj vyrobeno několik škrabek a také menší sekáček.

            Zdá se, že pravěcí výrobci kamenných nástrojů využívali především místní zdroje materiálu. Spojili tak hned několik předností této pravěké lokality. Předně přítomnost vodní cesty na přepravu ulovené zvěře, bublající potůček jako zdroj čisté vody, dostatek vhodného materiálu na výrobu kamenných nástrojů a především dostatek místních pracovních sil. Větší koncentrace pravěkých obyvatel se zdá být jedním z nejdůležitějších faktorů prosperity zdejší pravěké kulinářsko-kožešnické provozovny. Svědčí o tom i četnost kamenné industrie, kterou tato pravěká řemeslná komunita po sobě zanechala.

 

14  Pravěká a přesto moderní metoda třísločinění      kůží – bylo to možné?

            Charakter nálezu dokazuje, že to možné bylo. Na tomto místě se sluší vyjmenovat  všechna fakta, plynoucí z tachovského pravěkého nálezu, která podporují hypotézu pravěkého zpracovávání surových kůží využitím přírodních rostlinných tříslovin. Tedy ty zásadní poznatky, které lze získat studiem nalezených artefaktů tachovienu, svědčící pro pravěké provozování metody třísločinění kožešin.  Pracovní postup, do nynějška považovaný za řemeslnou metodu zpracovávání kůží, představující technologickou vymoženost mnohem pozdějších dob než byla evropská starší doba kamenná. Metodu zpracování surových kůží, řemeslně využívanou až do současnosti.

            Pro hypotézu pravěkého uplatnění třísločinění kožešin je třeba z tachovského nálezu vzít v úvahu následující fakta:

-          Nález kamenných nástrojů obsahuje kompletní sortiment nářadí, potřebného pro technologické opracování surových kůží: čepelky a řezné nástroje na stahování kožešin, škrabky na ořezávání  a oškrabávání tuku z rubových stran stažených kůží, drásadla pro odstranění zbytků podkožního vaziva z rubových stran kožešin.

-          Nález kamenných nástrojů na loupání stromové kůry: loupače, ořezávače, drásadla se zjevně neobvykle opotřebovanou pracovní plochou, což svědčí, že byla používána na mnohem tvrdší materiál, než jen podkožní vazivo (kůru dubů u čerstvých stromů lze loupat jen obtížně a proto je výhodnější metodou sdírání povrchu kmene stromu až na potřebnou kambiovou vrstvu kůry).

-          Nález kamenných nástrojů na drcení kůry: drtiče sušené stromové kůry různých velikostí a tvarů se zřetelně opotřebovanou a tmavě zabarvenou drtící plochou. Není vyloučeno ani technologické využití drtičů pro rozmělňování rostlinného substrátu jiného charakteru, či ve vlhkém stavu (šedivé povlaky na povrchu drtících ploch).

-          Nález inkrustací na všech částech používaných kamenných nástrojů (jak na pracovních, tak také na úchopových částech). Dle tmavého zabarvení, vláknité struktury a nalepených zrnek písku se v nativním stavu jednalo o rozbředlou organickou kašovitou a silně lepivou hmotu. Podobnou destrukci kompaktního podkožního vaziva mohou způsobit jen proteolyticky působící látky. Buďto živočišné enzymy nebo rostlinné tanidy. Nebo obojí současně.

-          Nález plošných erozí na úchopových částech kamenných nástrojů svědčí o působení silných kyselin na horninový povrch nástrojů. Pravděpodobným zdrojem kyselin byl žaludeční obsah masožravců. Zůstává otázkou, zda bylo působení kyselin využíváno záměrně k dotvarování anatomicky stylizovaných úchopů kamenné industrie, nebo se jednalo o nechtěný efekt působení kyselin na povrch nástrojů a to kontaktem se silně potřísněnýma rukama pracovníků. V tom případě je zřejmé využití kyselin i v procesu opracovávání surových kůží. Zůstává otázkou (pro odborníky v koželužství) jak mohlo být kyselin využíváno.

Je možné, že následné detailní odborné expertízy lokality a všech nalezených artefaktů, případně další terénní archeologická  prospekce potvrdí pravděpodobnou hypotézu středopaleolitického využití třísločinění kožešin. Nebo ji zcela vyvrátí a další výzkum lokality přinese další možné vysvětlení doposud zjištěných faktů. Ponechme problém otevřeným.

 

15  Paleolitické kožešnictví nejen pro náročné.

            Ztrátou původního hustého osrstění humanoidních bytostí, která mimochodem není doposud spolehlivě vysvětlena, přišel člověk o nejdůležitější přirozený fyziologický faktor termoregulace. V zájmu zachování své existence musel lidský živočišný druh nahradit svou původní přirozenou srst zvířecí kožešinou. Kožešinový ochranný oděv se v určité vývojové fázi stal stejně nezbytnou podmínkou přežití pravěkých lidí  jako potravinové zdroje, dostatek pitné vody a účelné využívání ohně.

            Představa o lehkém přiodění praobyvatel Evropy do zvířecích kůží, zahalujících sotva intimní partie těla, v meziledových obdobích anebo přímo v době ledové, nebude určitě správná. Ledovcové plochy, odrážející sluneční záření, neumožňovaly prohřátí přilehlých oblastí nezaledněné střední Evropy. Teploty silně klesaly pod bod mrazu především v zimním období. Léta také nemohla být příliš teplá. A přece i v oblastech sousedících s kontinentálním ledovcem, mezi které patří i Česká kotlina, žili lidé. Nepochybně lidé velmi účelně a teple oblečení.

Ilustrace z knihy " KAMENY KRVE A VÍRY "  vydalo nakladatelství
Karpana v roce 2010

K získání kvalitního kožešinového oděvu nestačilo jen ulovit zvíře a stáhnou jeho kožešinu. Nevyčiněná, nebo špatně vyčiněná kožešina ztvrdne, začne být lámavá a k výrobě oděvu je nepoužitelná. Pokud se pravěcí lidé chtěli účinně chránit proti chladu, museli se velmi brzy naučit jak vypracovat surovou kožešinu tak, aby se stala použitelným a vyhovujícím materiálem k oděvní tvorbě. Aby se stala měkkou, pružnou, přilnavou k tělu a odolnou proti vlhkosti. Již v raných dobách evoluce museli lidé ovládat zpracování surových kožešin, jako jednu z podmínek své existence.

            Praobyvatelé období paleolitu neznali tkané textilie. Nevlastnili spodní prádlo. Proto zcela logicky musely své kožešinové oděvy vyrábět tak, aby při oblečení „na ostro“ poskytovaly co nejlepší tepelně izolační ochranu. Kožešinový oděv, samozřejmě bez podšívky, nejlépe hřeje srstí dovnitř. Tedy pokud zvířecí srst přilne přímo na tělní povrch člověka. Kožešinové chlupy udržovaly nad holím povrchem lidského těla pračlověka stálou izolační vrstvu. Stejně účinnou, jako u původních zvířecích majitelů kožešiny.

            Rubová strana kožešiny, obrácená nahoru musela být impregnována proti vodě. Zmoknout v hustém liščím kožichu, který nasákl a stal se nejen neúčinným proti chladu, ale také nepohodlně těžkým, nebyl nikdy příjemný zážitek. Impregnovaná rubová strana tento problém pravěkému člověku vyřešila. Na většině drtidel tachovského nálezu můžeme vidět změnu barvy jejich pracovních částí. U některých exemplářů je ztmavnutí výraznější, u některých je drtící kamenná hlavice potažena jen nevýrazným šedivým povlakem. Můžeme jen spekulovat, jaký materiál ve své době byl těmito nástroji zpracováván. Drtidla mohla být využívána jak k rozmělňování rostlinných substrátů, tak i různé anorganické hmoty. Právě výroba přírodních impregnačních prostředků pro ošetření vnějších částí kožešin, mohla tvořit jednu z důležitých pracovních aktivit, které pomocí kamenné industrie pravěký člověk vykonával.

 

16  Pravěký módní design.

            Hlavolamem pro nálezce tachovské industrie dlouho zůstával zvláštní dioritový pěstní klín. Zarážejícím se stalo především precizní vypracování úchopové části tohoto kamenného artefaktu. Je anatomicky vytvarováno se žlábky pro všech pět prstů spíše drobnější, tedy ženské ruky. Trojúhelníkovitě tvarovaný nástroj je ukončen nepochopitelně rozeklaným pracovním hrotem. Teprve otiskem tohoto pracovního zakončení přes karbonový papír se stalo zřejmým, že se jedná o dekorační, v tomto případě kolkovací kamenný nástroj. Obtiskový dekor vytvářel ornament, možný stylizovat jak do souvislých řádků, tak i do variabilně uspořádaných hvězdnatých bodů.

  
Klín s opracovaným hrotem, při kolkování kožešiny vytváří obrazce a ornamenty.


Upravené zakončení kolkovacího klínu.

            Archeologové znají pravěkou techniku kolkování keramiky. O kolkování povrchu pravěkých oděvů zatím nikdo nic netušil. Teprve předpoklad impregnované rubové strany kožešin, tvořící povrch pravěkého kožešinového úboru, otevírá prostor pro fantastické dohady, jak asi oděvní tvorba té doby vypadala. Kožešinové oděvy mohly být velmi pestré, podle toho jaká směs přírodních produktů a v jakých barvách byla na jejich povrch oděvními tvůrci nanesena spolu s impregnační hmotou.

Otisk vzoru vytvořeného pomocí "kolkovacího" klínu.

Pomocí kolkovacího pěstního klínu pak módní tvůrci mohli oděv vyzdobit neobyčejně zajímavým vzorem, podle toho k jakému účelu mělo oblečení sloužit. Možná právě díky otiskům na povrchu oděvních součástí vznikly první místní kroje, určené pro slavnostní nebo rituální příležitost. V jasných pestrých barvách jako projev pravěkého regionálního folkloru. Ale také vzor vhodný pro splynutí lovce s okolní přírodou, tedy první „maskáče“. Záleželo jen na účelu oblečení a fantazii pravěké tachovské paní Matragi.

 

17  Pravěké zpracovatelské centrum východiskem      pro megalitickou stavbu?

            Nález pravěké kamenné industrie v poloze nedaleko města Tachova nebyl náhodný.

Nálezce pravěkých kamenných artefaktů se svojí sbírkou pan MVDr. P.Kroupa.

Každý megalitický objekt u nás i v zahraničí je lemován pravěkými nalezišti. Ke smůle České republiky většina našich megalitických lokalit již neexistuje. Bouřlivé historické události, valící se přes naše území a především katolická církev vykonaly dílo zkázy. Ke spokojenosti našich současných archeologů, kteří mohou nerušeně setrvávat na vžitém schématu našeho pravěku. Do české archeologie prehistorické stavby z nepochopitelně velkých kamenů prostě nepatří. Ignorance vědecké obce, naše megality zatratila jako nežádoucí, nevědecké a tudíž nehodné jakékoliv pozornosti. Paradoxem posledního století archeologických aktivit na našem území je skutečnost, že velká většina profesionálně zkoumaných pravěkých lokalit je situována v blízkosti již neexistujících megalitických staveb. A to aniž by o tom erudovaní archeologové měli vůbec ponětí. Nejde jen o Slánsko, Mostecko, Žatecko a Lounsko, kde jsou ještě i nyní pozůstatky megalitických objektů dohledatelné. Ale především o archeologické lokality v okolí Prahy, celého Plzeňska, Klatovska a nyní třeba i Tachovska.

Megalitická kultura je stále v České republice opomíjena (Tachovsko).

            Pokud by se profesionálové třeba jen rámcově zajímali o existenci megalitických objektů v okolí města Tachova, zcela určitě by nemohli minout lokalitu s nálezem pravěké industrie. Stačilo by projít si okolí pravěké kamenné stavby, která je ještě v náznacích na tomto místě patrná a sem tam na okolních polích kopnout nohou do vyčnívajícího kamene. Amatérští zájemci o megality nešetřili své boty ani svůj zrak. Výsledkem je Tachovien.

            Naskýtá se klasická otázka: Co bylo dřív, zda slepice nebo vejce? Předcházela velká pravěká centra, na tehdejší dobu s vysokou koncentrací obyvatel, budování megalitických komplexů? Nebo naopak prehistorické megalitické oblasti s megalitickými objekty přitahovaly pracovní síly ze širokého okolí, aby využívaly jejich manuální potenciál?

            Současná archeologie má jasno: Megality vznikly jako kultovní objekty až někdy v neolitu usilovnou prací místních obyvatel. Pravěcí lidé potřebovali stavby z velkých kamenů jako sůl, protože ideologicky (nábožensky) sjednocovaly jejich komunity a bylo kam ukládat zemřelé příslušníky. Důkazem jsou výsledky datování organického materiálu z megalitických objektů radiokarbonovou metodou.

            Současná archeologie žije v nevědeckém omylu. Co víc, tuto nepravdu šíří mezi veřejnost jako jediný správný názor na pravěké megality a jejich někdejší využití. Pokud ovšem megalitické lokality zcela neignoruje, tak jako odborná veřejnost v našem státě.

 

18  Megalitická stavba východiskem pro pravěké      zpracovatelské centrum?

            Krajinná morfologie v místech nálezu tachovské pravěké industrie je zajímavá. Není těžké si představit rozlohu pravěkého řečiště Mže, průběh koryta této řeky a jejich břehů někdy v období posledního würmského zalednění Evropy. Potůček, který se kdysi klikatil po svahu a ústil do pravěké Mže a podél něhož se v pravěku pilně pracovalo, jak dokládají nálezy kamenných nástrojů, tekl jen několik stovek metrů od stanoviště zdejšího prehistorického megalitického objektu. A to na stejném břehu pravěké Mže. Megalitická stavba byla situována na nedaleké mírné vyvýšenině. Nálezová situace dané lokality představuje jen další potvrzení souvislostí megalitických staveb se zvýšenou koncentrací pravěkých obyvatel v jejich blízkosti.

Torzo megalitického objektu, který stál podle vyprávění poblíž místa nálezu pravěké kamenné industrie.

            U megalitických dolmenů, cairnů a megalitických objektů typu hünenbett a quadrilatére je nesporný jejich kultovní a pohřební účel. Jedná se však o megalitické stavby druhotné, sestavené z kamenných stavebních prvků, pocházejících z již zbouraných primárních, mnohem starších megalitických objektů. Archeologie tento fakt přiznává, ale doposud nebyla schopna vyvodit patřičný závěr ze skutečnosti, že tyto pohřební a tudíž snadno datovatelné megalitické objekty nelze spojovat s mnohem starším obdobím prvotních megalitů. V případě pohřební megalitické architektury neolitu a eneolitu se jedná již jen o stavby postmegalitické.

 Mezi takové náleží kupříkladu i eneolitická přestavba legendárního Stonehenge. Je to sice slovo do pranice, že symbol megalitů jihoanglická Stonehenge není megalitická stavba, ale náleží již do pozdějšího postmegalitického období. Ale taková je pravda. I Stonehenge bývalo primárním megalitem, sestávající z dioritových modrokamenů. Z neznámých příčin neznámé pravěké kultury zahájily jeho neolitické a eneolitické přestavby. Soudobé rekonstrukce tak pracovaly již jen z jeho postmegalitickou podobou. Ani ta již není zcela autentická.

Proto by si měla naše archeologie vážit lokalit, na kterých se na našem území doposud zachovaly byť jen stopy původních a nesporně primárních megalitických staveb. Jednou takovou je právě pozůstatek megalitu u Tachova. Na rozdíl od postmegalitů, zbytky organických látek obsahující C 14,  primární megality lineárního či kruhového charakteru nelze spolehlivě datovat. Jejich stáří lze již jen odhadnou geomorfologickým posouzením lokace jejich pozůstatků. Nebo pravěkou nálezovou situací v jejich bezprostředním okolí. V případě tachovské situace je nesporné, že obě lokality, megalitická a industriální, spolu souvisí. Je otázkou jak se v prehistorii vyvíjela časová posloupnost jejich vzniku.

Lákavou představou je vycházet z předpokladu, že vznik a výstavba megalitické stavby nedaleko Tachova byla zajišťována pravěkou potravinářskou základnou na břehu Mže, v místech nálezu pravěké industrie. Nález stovek kamenných nástrojů musel přece znamenat stovky rukou, které s nimi ve své době pracovali. Tedy několika stovek lidí, které tady v pravěku žili a pracovali. Tak velká pospolitost praobyvatel vyžadovala dobrou organizovanost, společné duchovní vyžití a společný důvod proč setrvávat právě na tomto místě. Tím důvodem mohla být výstavba místního megalitického objektu.

Všechna světová pojednání o megalitickém fenoménu pravěku se shodují na důležitém předpokladu. Vybudování megalitických staveb všude na světě vyžadovalo velký počet pracovních sil. Při technických možnostech doby kamenné je odhadován počet pravěkých svalovců od několika stovek až po tisíce zdatných jedinců. K tomu je třeba připočítat stovky lidí, zajišťující pracovní zázemí. Stravování, výrobu oděvů, pracovních pomůcek, technických zařízení a kopání hrobů. K tomu velký počet rodinných příslušníků.

Produkce především potravin pro tak velkou koncentraci osob se archeologům bez rozdílu národnosti doposud zdála nereálným problémem. Právě tachovský nález nabízí zcela originální pohled na možnou prehistorickou realitu budování megalitů.

 

19  Potravinové zásobovací středisko budovatelů      tachovských megalitů?

            Naše současná představa o provozu a vybavení masokombinátu vychází z dnešních technických možností potravinářského průmyslu. V pravěku to bylo to samé. Lidé považovali za zcela samozřejmé porcování a opracovávání ulovených zvířat za použití těch nástrojů, které měli k dispozici, tedy nástrojů kamenných. Jiné neznali. Zvykli si na ně a uměli s nimi zacházet. Možná bychom se divili výkonosti tehdejšího maso-zpracovatelského střediska. Objem zpracovaného masa mohl být úctyhodný, především když se třeba rozporcoval ulovený mamut. Pokud zpracovatelské středisko zásobovalo megalitické staveniště, měli se pravěcí řezníci co ohánět. Pravěcí lovci přiváželi po řece své úlovky. Pravěcí kožešníci je stahovali a kožešiny zpracovávali na surovinu pro pravěké tvůrce oděvů. Řezníci části zvířecích těl porcovali a dále upravovali  do poživatelného stavu. Jedna pracovní činnost navazovala na další. Vše pro manuály, stavební specialisty a ostatní personál, budující megalitický objekt.

            V tomto okamžiku erudovaní čtenáři zakroutí hlavou a povzdechnou si:
Doba kamenná a specializace pracovních činností a k tomu ještě dělba práce? Tak to je trochu silné kafe!

            Nelze lépe vystihnou dilema prehistorických megalitů, vnášející do pravěkých odborných schémat naprosto „vědecky“ nepřijatelné asociace. Nelze se tedy divit, že v zájmu zachování vžitých a odborně zafixovaných poznatků o prehistorickém vývoji je třeba se svízelným megalitům obloukem vyhnout. Ještě lépe, kdyby megalitické stavby vůbec neexistovaly. A pokud se ještě nějaké u nás vyskytují, jednoduše je prohlásit za bezcenné produkty středověkých zemědělců, kameníků, stavebníků a v nejhorším pouhé rozmary přírody. Bez odborné památkové ochrany časem zmizí z povrchu české kotliny samy. Ryzost české archeologie bude zachráněna a amatérští megalitičtí fantastové upadnou navždy do opovržení s přívlastkem pavědeckých ignorantů.

Třídění, evidence, zpracování naměřených dat, vyhodnocení, to vše (a ještě více) musí amatérský badatel zvládnout, minimálně na stejné úrovni jako vědecký pracovník.

            Kupodivu naše české a jinak vynikající archeology nijak netrápí skutečnost, že zatracením českých megalitických památek, ochuzují naši zemi o  pořádný kus pravěké historie. Na světě vždycky, a to i v pravěku, bylo všechno jinak.

 

20  Tachovien – téma které jen amatérská snaha       nezachrání.

            Autoři nálezu tachovské pravěké industrie chápou kontroverznost interpretace nálezové situace v kontextu s blízkými megality.
Reakci odborné veřejnosti lze očekávat různou. Od naprostého mlčení až do rozhořčeného popření uvedených faktů. Nicméně archeologie je jen jedna, i když názory každého odborníka, lajka, nebo jen toho, kdo k ní třeba jen trochu přičichne, se mohou rozcházet. Je třeba si ale uvědomit, že naše současné názory, současné aktivity a snahy o záchranu našich kulturních hodnot, se  budou kriticky hodnotit příštími generacemi. A budoucnost nebude rozlišovat mezi amatéry a profesionály. Nikomu nic neodpustí.

Pokud Vás tento článek a téma zaujalo a chcete se dozvědět více o pátrání, metodice a zpracování nálezu kamenné industrie, nebo jen vyjádřit svůj názor apod., použijte sekci "Kontakt" .

Obal DVD, téměř 2 hodiny Vás budeme nudit pátráním, metodikou, zpracováním kamenné pravěké industrie.

Také si zde můžete  objednat  kompletní , téměř dvouhodinové amatérské filmové zpracování na DVD.

 
Autoři nálezu přejí všem zajímavé čtení.

 Nahoru