Úvod k problematice megalitické kultury
Megality, senzibilita, petroterapie.
Megality nejsou jen „velké kameny“.
Prehistorické kamenné stavby vybudované z obřích mnohatunových
kvádrů lze považovat jen za jeden z atributů celého komplexu
megalitické kultury. Označení pravěkého období, v němž docházelo ke
vztyčování kamenných konstrukcí výrazem „megalitická kultura“ byl
sice oficiálně z vědecké terminologie vyškrtnut, doposud se jej ale
nepodařilo uspokojivě, ale především vědecky exaktně nahradit.
Výrazy jako „megalitická společenství“, „objekty megalitického
období“, „pravěká megalitická aktivita“ a podobně konstruovaná
slovní spojení užívaná v odborných statích, nevystihují komplexnost
a především význam období budování megalitů jako zásadní fáze
prehistorického vývoje společnosti.
Můžeme říci, že v kontextu s dalšími archeologicky doloženými
aktivitami lidí, představuje megalitické období prehistorie
rozhodující fázi, během níž vývoj člověka vlivem doposud né zcela
uspokojivě objasněných akceleračních vlivů nabral neobvyklé tempo.
Vždyť doposud evoluce po statisíce let formovala člověka od primáta
typu homo habilis až po neandrtálce jen velmi pozvolna. Náhle, během
dvou až tří tisíc let pravěký svět udivuje společenskými jevy,
vyvolávajícími asomnii nejednoho univerzitního profesora. Může za
tento vývojový skok skutečně jen všemohoucí a všudypřítomný bůh? Či
snad vědecky deklarovaná darwinovská evoluce? Nebo jiný, současnou
vědou zavrhovaný nadcivilizační faktor?
Megality a první zemědělci.
Vědecká obec doposud nesjednotila svůj názor, kdy začaly být
budovány první megalitické stavby. Ještě před několika lety věda
stanovila startovací čáru megalitického období na začátek eneolitu,
tedy pozdní doby kamenné. Kalibrace radiokarbonové metody využitím
izotopu C14 korigovala původní výsledky a posunula dobu vzniku
megalitů o dva tisíce let hlouběji do minulosti až na období
evropského neolitu, tedy mladší doby kamenné, se začátkem někdy v 6.
tisíciletí př. Kr.. Čím hlouběji megality zasahují do prehistorie, tím
vyvolávají hlubší vrásky na čelech vědců.
Opět je věda postavena před problém, co
bylo dřív. Zda slepice nebo vejce. Impozantní megalitické stavby
nemohly vznikat bez účasti velkého množství pracovních sil. Jen pro
transport Velkého menhiru v Locmariaqueru v Bretani o délce 22 metrů
a hmotnosti 320 tun je střízlivě odhadována potřeba nejméně
tisícovky zdatných mužů. Na jeho vztyčení, o jehož reálnosti dokonce
věda pochybuje, by bylo zapotřebí vysoce výkonných pralidí ve
vrcholné fyzické kondici současných trénovaných sportovců. O jejich
předácích, nadaných navíc nevšedním organizačním talentem nemluvě. A
to uvažujeme jen o megalitických tahounech a stavitelích. A co jistě
početná parta lamačů kamene, dřevorubců pro přípravu dřevěných
přepravních prvků a dělníků upravujících přepravní trasu? Odkud se
náhle vzala schopnost pravěké, údajně primitivní společnosti
zajišťovat životní potřeby tak početné armády jejich neproduktivních
příslušníků? Tisícihlavých zástupů těžce pracujících lidí,
vyžadující neustálý, plynulý a spolehlivý přísun vysoce kalorických
a nutričně plnohodnotných potravin, výrobu kvalitních oděvů, neméně
kvalitního nářadí a nástrojů. Vyžadující péči o rodinné příslušníky,
především o ženy a děti.
Reprodukce a výchova dalších generací
megalitických tahounů přece musela představovat jednu z priorit
tehdejšího pravěkého světa. Kde se v mladší obě kamenné, krátce po
odeznění následků doby ledové, vzalo tak husté zalidnění? A to
dokonce v tak pro zemědělství nepříznivých oblastech, jakými se nám
dnes jeví pobřeží Atlantiku.
Co tedy bylo dřív? Davy pravěkých dříčů, soustředěných na nevelkém a
celkem nehostinném území, kteří se mrknutím oka domluvili, plivli si
do dlaní a začali z nám neznámých příčin tahat a vztyčovat
neskutečně velké kameny? Nebo centra megalitické nadcivilizace,
která kolem sebe soustředila početnou komunitu pravěké domorodé
společnosti? Nejen za účelem vybudování stavebně a technologicky
významných objektů, ale i se snahou o pozvednutí celkové úrovně
tehdejšího domorodého okruhu obyvatel? Snahou o celkový vývojový
vzestup živočišného druhu Homo sapiens na vyšší úroveň? Na
intelektuální i praktickou úroveň lépe využitelných pozemských
bytostí? Nevysloužila si tato nadcivilizační, kulturně a
technologicky mnohem vyspělejší a ve své prehistorické době vůdčí
nobilita u domorodých obyvatel název „bohové“?
Vědecky posvěceným klíčem k řešení rozporuplnosti megalitické
kultury je nástup plně rozvinutého neolitického zemědělství. Podle
některých vážně míněných a odborně publikovaných názorů zemědělská
produkce té doby vzrostla natolik, že vznikaly obtížně rozdělitelné
přebytky. Ty bylo třeba nějak kolektivně uplatnit. A tak se
přistoupilo k budování megalitických staveb. Natolik všestranně
náročných, aby pravěká rodová aristokracie nemusela řešit problémy s
nadprodukcí a nadvýrobkem. Pravěký předobraz dnešních centrálně
plánovaných a uměle živených obecně prospěšných projektů. Že takové
vysvětlení účelu, či spíše bezúčelnosti pravěkého tahání kamenů
připomíná teze marxistické ekonomie, řešící východiska krizí z
nadvýroby? Zcela správně. Teze tohoto typu vznikly v hlavách
vědeckých kapacit poplatných své době jako analogie současných, s
pravěkem jen těžko srovnatelných ekonomických podmínek.
Pravěké zemědělství a megality opravdu představují spojené nádoby.
Bez náležitých nutričních zdrojů nebylo možné realizovat nikdy nic a
to v žádné době, natož budování náročných prehistorických
megalitických projektů. Představa zpustlých, vychrtlých až
kachektických ubožáků, táhnoucích s vypoulenýma očima a skelným
výrazem z posledních sil na zpuchřelých lýkových provazech pravěkou
divočinou megalitický kámen, zůstává jen výplodem umělecké fantazie
tvůrce obrazu na stěně carnackého muzea v Bretani.
V dobách budovatelů megalitických staveb Středomoří a na pobřeží
Atlantiku nejen že již pobíhala po travnatých pláních dnešní Sahary
početná stáda pastevně chovaného dobytka, ale organizovaně fungovala
střediska na zpracování potravin a jejich účelnou distribuci do
megaliticky aktivních oblastí. Jako příklad podobných středisek
středomořské megalitické kultury může sloužit prehistorická Malta.
Právě na pozůstatcích megalitických chrámů Maltského souostroví
můžeme demonstrovat existenci nepochybného a všestranného
nadcivilizačního vlivu. Podobných center v oblastech Středomoří a
podél atlantského pobřeží Evropy můžeme vysledovat víc. Střed a
východ Evropy je na tom hůř, ale i do těchto oblastí zasáhla
megalitická nadcivilizační vlna a zanechala zde pozůstatky
megalitického období.
České megality v existenční nejistotě.
Česká kotlina je v tomto směru výjimečná.
Nikde jinde ve střední
Evropě nenajdeme tak vysokou koncentraci megalitických lokalit, jako
právě na českém území.
Konstatování této skutečnosti příkře
kontrastuje s názory naší odborné veřejnosti. Příčinou kritického
postoje našich odborníků k českým megalitům je hned několik:
- Malý počet dochovaných a skutečně prokazatelných megalitických
objektů. V současné době byl na vědeckou milost vzat jen kamenný
Pastýř u Klobuk na Kladensku. Ostatní deklarované prehistorické
kamenné artefakty České republiky jsou shledány jako vědecky sporné
a tudíž pro vědu bezcenné.
- Česká vědecká obec nebere v úvahu intenzitu a výjimečnou hustotu
kontinuálního osídlení českých a moravských oblastí a to již od
paleolitu, při němž docházelo k částečné i k totální likvidaci
stavebních objektů předchozích sídelních kultur. Především z
ideologických a náboženských důvodů. Nejdramatičtěji se v tomto
směru zapsalo období christianizace našich zemí v minulém
tisíciletí. Ale i celkem nedávné kolektivizační úsilí našeho
venkova. Kamenné megalitické artefakty byly záměrně odstraněny jako
nevýznamné, překážející, nebo doslova ideově škodlivé. V řadě
případů následovalo jejich druhotné, ale již jen čistě stavební
využití. Megalitická hornina tak spočívá v základech velké části
našich církevních staveb. Odstraněním kamenných megalitických prvků
zmizely z povrchu země i megalitické lokality. Zdánlivě tedy není co
zkoumat. Ovšem pouze zdánlivě.
- Obtížné datování kamenných archeologických artefaktů. Stáří
kamenných objektů lze pouze odhadovat podle okolních nálezů. A to je
v řadě případů odborně zavádějící. Organické látky datovatelné
metodou využívající izotop C14, keramika či pylové nánosy v
základových vrstvách, mohou pocházet z mnohem mladších období.
Mladší časové odhady jsou pak pro kriticky konstruované vědecké
závěry rozhodující.
- Neochota vědecké obce cokoliv revidovat na ortodoxních vědeckých
názorech a teoriích. Odborný konzervatizmus ustálil pohled na
prehistorický vývoj oblasti České kotliny na úrovni, odpovídající
bohatým pravěkým archeologickým nálezům této oblasti. Vznikla
nesporně vynikající česká škola archeologie pravěku. Tím hůře pro
české megality. Akceptováním jejich specifik a nesnadnou
interpretací jejich významu by byly závěry a dogmata české
archeologie vážně ohroženy. Proto jsou české megality raději
vědeckými kruhy tabuizovány.
Důsledkem současného odborného názoru na české megality je velmi
rychlý úbytek těch nemnoha pozůstatků prehistorických kamenných
artefaktů, které donedávna zdobily českou krajinu. Soustavné
zdůrazňování jejich bezcennosti, nebo v lepším případě ignorance ze
strany některých našich významných popularizátorů archeologie,
výrazně podpořilo postupnou likvidaci českých megalitických památek
jako objektů, které si pro svou bezvýznamnost nezasluhují ochranu
tohoto státu. Česká společnost tak přichází o své významné kulturní
hodnoty paradoxně přispěním těch odborných pracovišť, které by měly
zdůrazňovat význam českých pravěkých lokalit a zajišťovat jejich
ochranu. Prehistorický odkaz megalitické kultury mizí v nenávratnu.
Proto je potřebné význam pozůstatků pravěkých kamenných objektů na
českém a moravském území neustále připomínat.
Megalitická kultura ano či ne ?
Vědecká obec je názoru, že termín „kultura“, užívaný ještě
nedávno v souvislosti se šířením staveb z kamenných, velmi hmotných
monolitů, ke kterému došlo v obtížně specifikovatelném období
pravěku v oblasti Středomoří a později i podél atlantského pobřeží a
dále na sever a do středu Evropy, je nepatřičný. Podle původních
představ z poloviny minulého století, došlo k rozšíření obyčeje
vztyčování mohutných kamenů, spolu se zemědělskou činností, v
průběhu postupu nějaké vyspělejší „kultury“ středomořskými ostrovy,
pobřežím severní Afriky až na Pyrenejský poloostrov a dále na sever.
Spolu s chovem koz a pěstováním prosa tito lidé jen tak,
pravděpodobně v náboženském poblouznění, budovali své kamenné
svatyně. Místem vzniku této bohulibé kamenofilní kratochvíle měla
být přední Asie. Vše mělo probíhat podle vžitého scénáře pozdní doby
kamenné – eneolitu, tedy asi v době 4. až 2. tisíciletí př. Kr. Věda
ale o pár let později odhalila svůj omyl a poopravila dobu nástupu
megalitického období na dobu o dvě tisícovky let starší. Na mladší
dobu kamennou, tedy neolit. Současně se přišlo na skutečnost, že v
té době již dávno megalitické stavby Španělska, Portugalska a snad i
jihofrancouzské Bretaně, stály na svých místech. Teorie ve smyslu
existence nosné „megalitické kultury“ padla a s ní i tento termín.
Původní teorie rozšíření megalitů v Evrop doposud nebyla nahrazena
žádným jiným, alespoň trochu rozumně znějícím a hlavně vědecky
podloženým a teoreticky uceleným názorem. Tak vznik a význam
megalitů zůstává i moderní vědě doposud stále záhadným.
Na jev, který je označován v evropském kontextu jako „střediskovost
pravěkých megalitických aktivit“, upozornil již v polovině minulého
století anglický amatérský badatel strojní inženýr Alexander Thom.
Rozpracoval obsáhlou teorii, jejímž nesporným přínosem byl průkaz
vzájemné integrity a shodných projekčních i technologických zadání
při budování megalitických objektů a to i ve značně vzdálených
lokalitách. Jednotlivá evropská megalitická centra vykazovala shodné
charakteristické znaky. Umístění menhirů, kamenné linie a kruhové
cromlechy byly na různých místech budovány podle stejných kritérií.
Badatel Thom to přisuzoval jejich shodnému využívání jako kamenných
kalendářů a nebo prehistorických astronomických observatoří. Takový
účel megalitických staveb a jejich někdejší pravěké využívání se
však nepotvrdilo. U více jak 60 % megalitických objektů, včetně
našich Kounovských kamenných řad, nelze prokázat žádný astronomický,
kalendářní či jiný observační význam.
Navzdory tomu ještě před několika lety britský astronom Tom Hawkins
využil nástupu elektronické éry a pomocí počítače vytyčil jeden a
půl tisíce významných astronomických směrů, vedoucích přes
jednotlivé kamenné části jihoanglického Stonehenge. Shodou okolností
došlo v téže době ke zveřejnění teorií o zastřešení této
jihoanglické megalitické kruhové kamenné stavby. Střechy bývají
obvykle neprůhledné a vývoj otáčivých kopulí hvězdáren v oné pravěké
době i při bujné fantazii nelze předpokládat. A to ani, když se
jedná o tak významný a legendami opředený kamenný objekt jako je
Stonehenge.
Období pravěkého budování, identita dávných budovatelů a účel
megalitických staveb nám zatím zůstává neznámý. Přesto se kupodivu i
vědecká obec shoduje na řadě technologických a stavebních prvků,
které jsou v megalitickém stavebnictví identické, nebo alespoň
obdobné a tudíž pro všechny objektu tohoto typu charakteristické.
Prehistorické kamenné stavby a to nejen Evropy, ale celého světa
tedy nesporně vykazují zásadní vliv společné technologické, kulturní
a socioorganizační autority. Nebo kultu? Není důležité, jak tento
snad nadcivilizační, prehistoricky jednotící faktor nazveme. Jeho
existence v daném období pravěku je nesporná.
Megalitické stavby a jejich pozůstatky nacházíme na všech světových
kontinentech. V něčem jsou si podobné a v něčem se liší, což je
pochopitelné vzhledem k odlišným místním podmínkám v době jejich
pravěké výstavby a využívání. Můžeme tedy rozlišovat různé „pravěké
megalitické kulturní okruhy“- středomořský, severoafrický, atlantský
ale také jihoamerický či severoamerický atd. Odborník poukáže na
zásadní odlišnost charakteru archaických kultur jednotlivých
oblastí. Avšak těžko vysvětlí nápadnou shodu stavebního stylu
nejstarších tedy megalitických staveb. A také rozpor mezi
archeologicky prokazovanou úrovní pravěkých obyvatel těchto oblastí
a technologicko-stavební úrovní jimi údajně vybudovaných sídelních a
kultovních objektů.
Megalitická a postmegalitická prehistorie.
Archeologie je mladá věda. Vždyť teprve před sto lety se klubala
na svět její profesionální podoba a dodnes čerpá z poznatků a nálezů
prvních amatérských nadšenců 19. století. V našem malém českém světě
jsou zvláště patrné autoritativní vlivy některých výjimečných postav
z řad našich současných odborníků. Jejich názory, třeba i né zcela
správné, vymezují striktní předěl mezi vědeckostí a nevědeckostí
přístupu k řešení problémů a dokáží tak potlačit kritické myšlení
každého, kdo by snad chtěl vnést jiný pohled na věc. Právě v
přístupu k českým megalitům je tato slabina české archeologie
zvláště patrná.
Zásadně se tak lišíme od zahraničí, kde pro řadu odborných pracovišť
právě megalitické období prehistorie představuje prioritní téma
výzkumu. Ale i renomovaní odborníci světových pracovišť,
specializovaných na prehistorii, narážejí u megalického období na
zásadní problém:
Jak stanovit počátek megalitického období prehistorie a kterou fázi
pravěku považovat za konec megalitické pravěké éry?
Otázka nabývá na zásadním významu, když si
uvědomíme možnost, že právě v tomto období došlo k zásahu do
evolučního vývoje na naší planetě nám doposud neznámou
nadcivilizací. Zabývat se megality znamená dříve nebo později na
tento zásadní fakt narazit a zaujmout k němu nějaký názor. Nejlépe
vědecký. A to je zatím nemožné. Věda pro údajný nedostatek důkazů
zatím žádné relevantní stanovisko k prehistorické existenci takové
vyspělé entity nezaujala.
Není se čemu divit. Když neznáme účel ani
tvůrce megalitů. Lze pouze rozlišit dvě zásadně odlišné stavební
fáze megalitického prehistorického vývoje:
1. Fázi klasických megalitických staveb, která má
své lineární období (menhiry, linie, řady) a pozdější období
kruhových staveb (henge, cromlechy).
2. Fázi pohřebních megalitických aktivit (dolmeny,
cairny, quadrilatury). V této fázi jsou časté nálezy superpozice
kamenných stavebních prvků pocházejících z předchozí již zničené 1.
fáze megalitické výstavby.
Obě megalitické fáze se odlišují nejen svým
účelem a způsobem využití, ale především dobou výstavby. Klasické
lineární megalitické objekty 1. fáze vznikaly snad již v pozdním
paleolitu. Někdy v průběhu mezolitického období, nejspíš v 7. až 6.
tisíciletí př. Kr. začala jejich přestavba na kruhové stavby. S
nástupem neolitu započalo plošné bourání megalitů 1. fáze a z jejich
kamenných fragmentů započalo budování megalitických hrobových
konstrukcí. Právě hrobová megalitická architektura neolitu je již
pro archeology natolik čitelná, že dokážou celkem spolehlivě datovat
organické pozůstatky a keramiku, nacházenou uvnitř pohřebních komor.
Se staršími megalitickými stavbami si zcela logicky neví rady. To
ale odborníkům nezabránilo, aby zcela nelogicky a především
nevědecky označili šmahem všechny megality bez rozdílu za čistě
„kultovní“.
Shodit něco pod stůl není až tak těžké.
Horší je to sebrat a slepit. Vyvstává totiž otázka, zda pohřební
megalitické stavby, konstruované z materiálu pocházejícího ze
zničených megalitů 1. fáze, lze vůbec považovat za stavby
megalitické. Správně by se mělo jednat již o objekty
postmegalitického období a tudíž naprosto odlišného významu než jaký
megality původně plnily.
Jaký účel ale megality v paleolitickém a
mezolitickém období vůbec plnily? Proč pravěká společnost, ať již
byla organizována jakkoliv a řízena kýmkoliv, vynaložila tak ohromné
úsilí a objem práce na vybudování údajně „kultovních“ staveb. Vždyť
se jednalo nejen o náročné úkony při těžbě, přepravě a vztyčování
kamene, ale také o nepochopitelné a technicky neskutečně obtížné
zemní práce při budování umělých pahorků, uměle navršených vyvýšenin
a úpravu okolního terénu. Statisíce kubických metrů přepravované a
navršené zeminy. A to vše jen z „kultovních“ pohnutek a za
„kultovními“ účely.
Pokud současná archeologie něco z komplexu
problémů megalitické kultury vyřešila, jednalo se jen o v podstatě
již nálezy z „postmegalitického“, tedy pohřebního a skutečně již
kultovního období pravěku. Ze skutečně megalitického, tedy podstatně
staršího období, nebylo současnou vědou vyřešeno a tudíž objasněno
vůbec nic. Naopak všechny dosavadní odborné názory, paušalizující
megality jako ryze a zcela jednoznačně sociokultovní prehistorickou
záležitost, zastírají jejich původní pravý účel.
Co říkají senzibilové?
Naše oficiální věda se k
problémům megalitických památek vyjadřuje buďto zcela odmítavě,
nanejvýš opatrně nebo úplně mlčí. Rozpačité názory odborníků
otevírají prostor k neodborným soudům, fantastickým dohadům a
interpretacím subjektivních dojmů, získaných kontaktem z
megalitickými objekty. Bylo by chybou všechny takové snahy o
objasnění populární „záhady megalitů“ paušálně odmítat. Byť by
vyznívaly sebegroteskněji. Každý názor je lepší, než žádný.
Zvláště cenné jsou emotivní vjemy
senzibilů, získané kontaktem s megalitickou horninou. Vychází z
fyziologicky vysvětlitelné interakce přirozeného biopole člověka a
silového pole více, či méně, izolovaného hmotného objektu. Uvedený
princip interakce podléhá všem známým zákonitostem fyziologických
procesů, probíhajících v organismu člověka a zákonům fyziky silových
polí. Interakce biopole člověka není omezena jen na reakci vůči
statickým silovým polím v jeho okolí, ale spontánně probíhá vůči
všem okolním biopolím jiných osob, zvířat či rostlin. Schopnost
interakce je fyziologicky dána každému. Probíhá tedy kvalitativně
stejně u každého biologického individua. Ale né stejně intenzivně.
Individuálně se liší kvantitativními projevy fyziologických procesů.
Tedy neprobíhá u každého se stejnou intenzitou. Těm lidem, kteří
uvedenou interakci s protějšími silovými poli a nebo protějšími
biopoli vnímají silněji, než ostatní průměr populace, říkáme –
senzibilové.
Megalitické kusy horniny představují
prostorově izolované, obvykle dosti hmotné objekty, u nichž je
výrazně modelováno přirozené elektromagnetické silové pole. V
důsledku lokálně vertikálně a horizontálně působících siločar
zemského magnetismu získává silové pole kamenů vektorový charakter.
Tím se izolovaná hmotná hornina, tedy nejen megalitická, všeobecně
liší od kompaktních skalních útvarů, kde vektorově směrované tvary
silových polí jednotlivých horninových útvarů se vzájemně překrývají
a splývají do různorodých chaotických a tudíž obtížně
detekovatelných hodnot.
Senzibilně nadaný člověk daleko výrazněji
vnímá izolovaný kamenný objekt, případně celou sestavu takových
kamenů, než mnohem hmotnější, ale také nesourodější kamenná
uskupení. Je rozdíl, jak na vjemy senzibila působí mohutný kus
kamene uprostřed louky oproti mnohem mohutnější a objemnější hmotě
kamenného cimbuří starého hradu, čnějícího ze skalního ostrohu.
Dochází k paradoxu, kdy jeden jediný izolovaný kámen s přesně
vyjádřeným energetickým polem, v interakci s biopolem vnímavého
subjektu, vyvolá intenzivnější subjektivní odezvu v organismu
člověka, než mnohem hmotnější, ale energeticky roztříštěná kamenná
hromada.
Pod vlivem empirických zkušeností osob s
mimořádně vyvinutou vnímavostí k okolním silovým polím, získávaly
vždy, tedy již v dávné minulosti, osamoceně stojící kameny a nebo
kamenné sestavy z takto izolovaných kamenů, náležitý respekt
místních obyvatel. Takových osamoceně stojících kamenů si vážili a
opřádali je kouzelnými legendami. Od intenzivních pocitů, vyvolaných
kontaktem s touto, obvykle uměle usazenou horninou pravěkého původu,
není již daleko k přisouzení zvláštních, vpravdě magických účinků,
kterými tyto kameny disponují. Né bez příčiny měli lidé odjakživa
tendence kameny uctívat, spojovat je s různými kulty a využívat
kamenné svatyně k náboženským rituálům.
Umí kameny léčit?
Pravěká megalitická hornina má ještě
jednu, z interakčního hlediska významnou vlastnost. Obsahuje velké
množství křemene. Obsah křemenných krystalů byl jedním z hlavních
kritérii výběru vhodné horniny pro stavbu megalitických objektů.
Budovatelé megalitů neváhali stěhovat stovky tun vážící kamenné
monolity po trasách dlouhých stovky kilometrů jen proto, že
vyhovovaly svým geologickým složením. Obsahovaly dostatečné množství
křemene. Křemenné pískovce, slepence, křemence, diority,
granodiority a buližníky obsahují často příměsi železa a činí tak
horniny magnetickými. Proto i energetická silová pole takových
hornin jsou výrazně silnější.
K interakci s biopolem člověka tak dochází mnohem snadněji a probíhá
intenzivněji. Subjektivní vjemy lidí v blízkosti kamenů s těmito
geologickými vlastnostmi se mohou stát vzájemě probíhající interakcí
silového pole objektu a biopole lidského subjektu neobyčejně
bouřlivé. Navázání vzájemné koherentnosti, tedy dosažení shodné
frekvence elektromagnetického vlnění obou polí, může vést u určitých
zvlášť citlivých osob až ke změně fyziologických hodnot orgánových
potenciálů uvnitř lidského organismu. Tím lze vysvětlit občasné
subjektivní zdravotní potíže osob v blízkosti megalitické horniny
takovýchto vlastností. Nebo naopak odeznění různých, často
chronických zdravotních problémů právě vlivem změny frekvence
elektromagnetického pole a tím i dosažení harmonizace a následného
ustálení fyziologických hodnot elektrických potenciálů postiženého
orgánu. Takový typ interakce, kdy elektromagnetická složka biopole
člověka je příznivě harmonizována silovým polem kamenného objektu je
nazýván petroterapie. Tedy léčba kontaktem s horninou. Metod,
využívající uvedený blahodárný vliv existuje mnoho. Lidé často
vyhledávají příležitost přitisknout se k příznivě působícímu kusu
horniny naprosto instinktivně. Za příklad může sloužit železitý
pískovec našeho známého menhiru Kamenného pastýře u Klobuk. Je
vyhlášen léčbou revmatismu a jistě už ulevil od bolesti kloubů
nejednomu vděčnému pacientu. Revmatici, zbavení bolestí touto
netradiční terapií, mohou vzdát dík prehistorickému odkazu v podobě
stojícího prokřemenělého magnetického menhiru.
Megality kontra pseudomegality.
Interakční kontakt lidského
biopole s energetickým polem kamenů má mnoho tisíc let dávnou
tradici. Již kdysi v prehistorii čistě náhodou a tedy ryze empiricky
člověk získal zkušenost, že pouhé opření se zády o určitý balvan
není až tak špatné. Již jen blízkost vhodného kamene dokázalo změnit
jeho náladu, navodit psychický stav větší vnímavosti, povzbudit jeho
aktivitu. Dnes mluvíme o dosažení psychické vyrovnanosti a
antistresovém účinku horninových útvarů.
Snahou dnešního člověka je návrat k
přírodě. Ovšem natolik kompromisní, aby neztratil všechny výhody
současné civilizace. Takové opětovné sblížení s přírodním prostředí
není možné. Lidé to vědí, ale nejsou ochotni si to přiznat. Proto
většina současných aktivit tohoto typu vyznívá jen „jako“ nebo
„pseudo“. Současná snaha o využití pozitivního vlivu horniny na
člověka jako dávného prehistorického odkazu dnešku se v poslední
době rozšiřuje nejen v podobě rekonstrukce skutečně pravěkých
pozůstatků megalitických objektů, ale také budováním zcela nových
kmenných areálů na zcela nových, s prehistorií nesouvisejících a
často pro takové účely i nevhodných pozemcích.
Nově budované, obvykle kruhové
sestavy z různého lomového kamene, který je zrovna k dispozici,
zabudované bez znalosti základních poznatků o geofyzikálních a
geologicko-petrografických požadavcích, kladených dávnými staviteli
na prehistorické megalitické stavby, nelze nazývat megality. A to i
přes skutečnost, že tak zdánlivě vypadají. Není kámen jako kámen, i
když s každým se dá rozbít okno. Né nadarmo megalitičtí stavitelé
namáhavě a doslova holýma rukama tahali vhodnou horninu z takových
dálek na místa, která se vzácně pro stavby megalitických objektů
hodila jako předem pečlivě vytypované geofyzikálně výjimečné
lokality.
Kruhové kamenné sestavy, vybudované v
posledních letech příkladně v jihočeských Holašovicích, v
severočeských Říčkách, jako i různé vztyčené „menhiry“ na dalších
místech naší vlasti, lze považovat jen za „pseudomegality“. Jako o
takových je možné hovořit a jako takové je možné je také využívat.
I když novodobé kamenné imitace nesplňují
základní atributy prehistorického megalitického stavitelství, nutno
přiznat že současnému modernímu člověku přinášejí užitek.
Nad úrovní země vyčnívající dominantní kámen nebo kamenná sestava z
hrubě opracované horniny působí zvláštním dojmem romantické
estetiky. Již z větší vzdálenosti navozuje pocit mimořádného
zážitku. Tím se tyto novodobé kamenné sestavy blíží k pradávnému
intuitivnímu využití megalitických staveb jako prehistorických
svatyň a kultovních, často i rituálně obětních míst. Již z dálky
hlásají svůj význam. Pobyt v jejich blízkosti pak tuto skutečnost
potvrzuje. Novodobí uživatelé si pochvalují blahodárný účinek pobytu
uvnitř kamenné sestavy nebo v blízkosti jednotlivých kamenů.
Interakce mezi energetickým polem izolovaných hmotných objektů a
biopolem člověka je účinná i dnes, v nedokonalých kamenných
napodobeninách, tak jako byla účinná u pravěkých originálů před
mnoha tisíci lety.