KLADIVEM NA MEGALITY.

 K článku je připraveno fotoalbum.

             „Ak zatvoríme oči, pristupujeme k problému horšie, jako ĺudia z temného stredoveku ,lebo aj vtedy na obidvoch stranách táborov žili ĺudia, ktorí sa aspoň pokúsili nájsť pravdu, veĺakrát za cenu mnohých omylov a osobných tragédií. Na mená tých, ktorí sa o to ani napokúsili, práve naopak, svoju nevedomosť vydávali za vrchol poznania a premrhali čas intrigovaním a podĺa miery svojho vplyvu aj prenasledovaním tých, ktorí posúvali poznanie dopredu, si väčšinou ani nespomenieme, napriek tomu, že nimi bol zaplavený možno už pravek, určite starovek aj novovek.“

(Dr.Rudolf Irša, Kamene pradávneho času).

             Dekorace z doby kamenné.

            Holíčský megalitický chrám byl nejstarší obrazovou galerií ve střední Evropě. Velká část nalezených kamenů byla pokryta pravěkými dekoracemi. Obdobnou ukázku prehistorického umění v takovém rozsahu najdeme nejblíž snad až v Bretani.

Pozoruhodné je převrstvení skulptur na kamenech, pocházejících z různých časových horizontů.

            Nejstarší umělecké výtvory lze najít ve spodních vrstvách překrývajících se obrazců. Bylo by jistě zajímavé znát prvotní impulz pravěkého tvůrce pro jeho rozhodnutí pokrýt čistou plochu kamene dekorací. Právě takovou dekoraci, jakou lze najít na mnoha jiných megalitických objektech celého světa. Kde neolitický člověk, výtvarník megalitické kultury, získal pro svou tvorbu inspiraci, případně vzor. Je třeba zdůraznit termín „výtvarník“. Skutečně se jedná o dekorace, bez hlubšího uměleckého projevu, jaký známe z mnohem starších jeskynních kreseb, vytvořených paleolitickými umělci. Dnes je známo téměř 200 míst, kde byly objeveny jeskynní kresby, vesměs z magdalenienského období, tedy z 13. až 10 tisíciletí př.Kr.. Umění „lovců sobů“ je vyspělým výtvarným projevem jak v oblasti figurální malby, tak i v estetice, barevnosti a propracování velkoplošných nástěnných vyobrazení zvířat i lidí. Lovci byli pravěkým umělcem vyobrazeni vyzbrojeni lukem, šípy a oštěpem a spolu s nimi i lovená zvířata. Bizon, jelen, pratur, kůň a nosorožec byl předlohou pro paleolitické galerie známých jeskyní Lascaux, Altamira, Gasullo, nebo Chauvet. O to víc zarážející je skutečnost, že mladší období paleolitu již toto umění nezná. Pravěcí paleolitičtí umělci vymřeli spolu s některými svými zvířecími modely.

Dekorace megalitických objektů již se s uměním období magdalienu nedá srovnávat. Výzdoba velkých kamenů neolitu již zdaleka nedosahuje této úrovně a o umění v pravém smyslu slova již nejde mluvit. Přesto i výtvarný projev, zastoupený především výzdobou megalitických chrámů Malty, pohřebních komor Bretaně a později i objekty Irska, mají vypovídající hodnotu o své době. K těmto známým lokalitám se nyní přiřadil i megalitický Holíč. Geometrické vzory a lineární obrazce jsou hlavním a převládajícím motivem ve všech  nemnoha případech zdobených megalitů Evropy. U zdobených holíčských kamenů tomu není jinak. Obrazce mohly být vytvořeny kamennými nástroji hned po opracování kamenných bloků pro stavební účely. Menhiry tedy byly vztyčovány buďto již vyzdobené pravěkým neolitickým dekorem, nebo byly obrazce vytvořeny až na stojících kamenech. Odborníci jsou ale názoru, že výtvarné opracování kamenů muselo být provedeno v době budování kamenné stavby. Zjistit přesnou posloupnost jistě nelze, Bylo to ovšem ještě v období mladší doby kamenné. Prokázat alespoň přibližně dobu jejich vzniku je obtížné. Pomůže jen srovnání s obdobnými objekty megalitické Evropy.

            Charakteristickým ozdobným obrazcem, zdobícím kameny megalitických objektů je spirála. Na kamenech holíčského megalitického chrámu byl obrazec spirály, vytvořený technikou vytesání kamenným nástrojem, objeven na několika místech. Motiv spirály se objevil jako součást výzdoby na třech velkých kamenech. Spirály na kamenech z Holíče vycházejí a končí v jednom bodě. Byly dost nezřetelné a k jejich zobrazení bylo třeba použít speciální osvětlení. Vytvářely je tesané čáry v počtu od tří do dvanácti zjistitelných linií.
Kamenné nástroje, použité k jejich vytvoření, musely být robustní se širokým ostřím. Proto jsou tyto nejstarší spirálovité dekorace tvořeny plytkými a širokými vrypy do kamene. Obdobná umělecká tvorba neolitických tvůrců je známá z několika dalších míst Evropy. Archeology bylo dokonce nalezeno nářadí, kterým byly dekorace v kamenech vytvořeny. Výtvarníci doby kamenné používali dláta z křemene anebo pazourku. Zbytky nástrojů s otupenými hroty se našly v megalitických lokalitách Bretaně. Tam bychom také našli příklady zdobení kamenných staveb, podobného charakteru, jako v Holíči.

Obrazce byly vytvořeny tak zvanou perkusní technikou. Kamenným, nejčastěji pazourkovým dlátkem, do kterého pravěký umělec vytrvale místo vedle místa poklepával dřevěnou paličkou. Hrot kamenného dlátka tak postupně vytvářel na povrchu kamene požadovaný reliéf. Technika, používající kamenný nástroj se při testech, prováděných archeology, ukázal jako daleko nejvýhodnější, oproti kovovým nástrojům z mědi, nebo bronzu. Hrot pazourku se otupil po mnohem delším používání, než kovové nářadí.

Nejstarší známé vyobrazení spirály, jako motivu prehistorického výtvarného díla je známo z oblasti Tassili v severní Africe. Skalní kresby, jejichž autorství je přisouzeno neolitickým pastevcům tehdy ještě zelené Sahary, představují zvířata, lovce s jeho zbraněmi, ale také různé geometrické obrazce včetně spirál. Dokonce dvojitých spirálových obrazců. K vyobrazení na skalní ploše bylo použito okrové barvy. Technikou provedení se tedy zásadně liší od tesaných obrazců megalitů. Motiv spirály na saharské skále severní Afriky předběhl megality Středomoří a atlantského pobřeží o nějakou tu tisícovku let.

 Vyobrazení spirály je snad nejpůsobivěji využito v interiéru chodbového hrobu na ostrově Gavrinis v bretaňské zátoce Locmariaquer. Chodba mohyly s délkou 14 metrů, ústící do malé čtyřhranné komory, odborně hodnocené jako pozdně neolitický dolmen z období let 3500 až 3000 př. Kr. je lemována velkými „štítovými“ kameny s bohatou reliéfní výzdobou. Hlavním motivem jsou spirály. Jednoduché, dvojité, trojité, různě se proplétající ve vzájemně se překrývajících rovinách. Dalším motivem, výrazně vystupujícími z povrchu kamenů jsou půloblouky, tvořící pole, pokrývající plochy kamenů, oddělené od sebe rovnými liniemi. Vše doplňují hadovité vlnovky a oddělené obdélníkové dvorce, vyplněné rovnými linkami. Dekor kamenů je vysvětlován jako znázornění vody, nebo také symbol hada. Jednoduché spirály byly považovány za symbol nesmrtelnosti, času. Vícenásobné a překrývající se spirálové dekorace naopak představovaly smrt. Spirály umístěné vedle sebe snad symbolizovaly ženská prsa. Jistě by se našly i jiné, méně komplikované příměry. Na stěnách hrobky jsou dále zobrazeny reliéfy seker, snad i očí a rostlinných motivů. Megalitický objekt byl podle úsudku odborníků nejdřív využíván k pohřebním účelům, později jako kultovní místo. Určení období vybudování chodbového hrobu na ostrově Gavrinis na 4. tisíciletí, ale vzbuzuje pochybnosti. Stropní část hrobky byly zbudovány za použití „velkého balvanu s ukrytou výzdobou“. Z tohoto konstatování se vyklubala archeologická detektivka, protože se ukázalo, že zmíněný plochý kámen s reliéfním vyobrazením velmi rohatých zvířat je jednou z částí kamene, tvořícího horní překlad obdobného chodbového hrobu Table des Marchands, tedy Kupeckého stolu, stojícího na pobřeží Morbihanské zátoky. Od Gavrinisu je to dobrých dvacet kilometrů přes vody Atlantiku. Oba fragmenty kamenů a ještě třetí zlomek, zapadají svými zlomovými okraji do sebe, tedy tvořily souvislý menhir s délkou 14 metrů a zcela jistě stojící. Motivy zvířat s velkými, zatočenými rohy jsou na všech třech fragmentech situovány na ploše kamenů ve vertikální poloze, byly tedy původně zobrazeny na stojícím menhiru. Kdy tomu tak bylo původně? Rozlomenou část, o hmotnosti 5 až 6 tun bylo možno dopravit na ostrov Gavrinis v době, kdy ještě ostrovem nebyl a byl spojen se souší. Tedy nejpozději kolem 8. tisíciletí př. Kr., kdy byla hladina oceánu podstatně níž, než je nyní. Výzdoba vnitřní chodby hrobky byla s velkou pravděpodobností inspirována právě zatočenými rohy zvířat, mnohem staršího vyobrazení na stropním kameni, pocházejícího z již nepotřebného rozlámaného menhiru. Vybudování a také vytvoření dekorací na kamenech vnitřní chodby hrobky, posouvá datování stavby hluboko do minulosti. Snad ještě před 8. tisíciletí př. Kr… Můžeme se o původním stáří menhiru jen dohadovat. Co však je zřetelně vidět, je rozdíl ve výtvarném projevu. Zvířata s mohutnými zatočenými rohy na menhiru jsou uměleckým dílem, na kterém je vidět, že pravěkému umělci nechyběl talent. Kontrastem jsou výtvarná díla na stěnách hrobky, kterým sice nechybí řemeslný fortel, ale zůstávají v rovině pouhých dekorací.

Ztvárnění spirál na kamenech holíčského megalitického chrámu má jednu zvláštnost. Spirály, vytvořené vždy z několika linií jsou uzavřené. Začínají v jednom bodě a zase v jednom bodě končí. Takové bychom v Bretani nenašli. Překvapující je, že velmi podobná spirálová dekorace je na kamenech v Irsku. Chodbový hrob New Grange je svou výzdobou i megalitickou konstrukcí proslulý. Jednoduché i dvojité spirály s vyobrazením oka, jsou nejvíc podobné těm holíčským. Motiv je shodný, ale rukopis neolitického umělce je rozdílný. Do jaké míry se na odlišnostech megalitického výtvarného pojetí spirály podílí geografická vzdálenost anebo rozdílný časový horizont, dá se jen obtížně odhadovat. Irské megality se spirálovým motivem je možno najít na několika místech. Kromě hrobky v New Grange ze začátku 4.tisíciletí př.Kr., jsou známé objekty Knowth, Dowth a další drobnější kamenné objekty Irska. Tam všude se můžeme setkat s vyobrazením spirály.

 

O tom, že spirálové motivy byly hitem neolitu, nás přesvědčí také několik příkladů přímo ze střední Evropy. Častým nálezem na území Německa a jižní Francie jsou menhirové sochy. Plastiky, vytvořené na kamenech zhruba životní velikosti, mají vyjadřovat zosobnění „dolmenových bohyň“. Jsou často součástí skříňových hrobů v této oblasti. Častým ozdobným motivem této formy prehistorického umění jsou spirály anebo půlkruhy. Obvykle tvoří dekorativní motivy v oblasti hrudníku. Jihofrancouzské skulptury tohoto charakteru jsou nejpočetnější v departmentu Aveyrton a jsou rozšířeny až na svahy Alp.

Často jako příklad prehistorického ztvárnění motivu spirál, je uváděna megalitická Malta. Tamější umělecké artefakty s vyobrazením spirály jsou však odlišné od všech ostatních na kontinentu Evropy. Maltské spirály ztvárňují nepochybně rostlinné motivy. Nízký reliéf, původem z megalitického chrámu Tarxien, vytvořený do tvaru spirály, je v průběhu linií doplněn rostlinnými výhonky, snad vinné révy. Tento typ spirály proto nelze jednoznačně považovat za analogii motivu, vyskytujícím se v jiných megalitických lokalitách světa. Výtvarný projev pravěkých Malťanů tak ještě posiluje přesvědčení archeologů a historiků, že maltské megalitické chrámy představují samostatnou kapitolu vývoje megalitického stavebnictví.

Výtvarný motiv spirály není jen častým nálezem kamenných objektů megalitického charakteru v období neolitu. Také keramika tohoto období je často zdobena spirálovým vzorem. A to již v časných dobách neolitu, u tak zvané lineární keramiky, vázané v podmínkách Evropy na první zemědělce. Na nejstarší zemědělská osídlení mezi Maďarskem a Francií. Kultura se šířila ze středního Podunají podél velkých vodních toků. Na Moravu a poté i do Čech se rozšířila kolem roku 5600 př. Kr. Zemědělci kultury lineární keramiky se usazovali na úrodné půdě v nížinách, nepřesahující nadmořskou výšku 350 metrů. Osídlení houstlo a dosahovalo všeobecně vysoké úrovně. Lidé sídlili v dlouhých domech a své mrtvé pohřbívali jednotlivě do hrobů ve skrčené poloze, hlavně na levém boku, s hlavou otočenou k východu. Těla se posypávala červeným okrovým barvivem. Hrobovou výbavu tvořily nádoby a kamenné zbraně a nástroje. Již na nejstarších nálezech lineární keramiky z Moravy jsou nalézány spirálové motivy. Od motivu „závitnice“ byl odvozen název starší volutové keramiky. Keramika odráží nejen estetické cítění lidí své doby. V její podobě jsou obsaženy i konkrétní odrazy každodenní reality a pocitů výrobců. Častým motivem jsou sekery, zoomorfní tvary a ženské postavy s kultovním významem. Je vyráběna kamenná industrie, různé mlaty, teslice a štípaná industrie. Na území Čech období končí krátce před rokem 5000 př. Kr. tak zvaným šáreckým typem keramiky. Jsou to bohatě zdobené hrnce, na nichž je spirála hlavním a výrazným výtvarným motivem. Pozdější kultura nálevkových pohárů již spirálové motivy dekorace nezná. Keramika, zdobená spirálou, jako dekoračním prvkem, může být cenným vodítkem pro určení období, kdy vznikly spirálové dekorace kamenů. Nelze ovšem říci, že toto období výtvarného vyžití na megalitických kamenech je totožné s dobou jejich budování. Stáří megalitických staveb může sahat daleko do hlubší minulosti. Umělecká tvorba na jejich povrchu může být spojena s obdobím, kdy se tyto stavby staly veřejně přístupné pro místní domorodé etnikum. Obdobná situace může být i s neolitickými rondely. První datovatelné nálezy v jejich obvodu jsou pak ztotožňovány s dobou stavební realizace těchto objektů. Pravda o jejích budovatelích může být jiná.

 

Archeologie jako „ring volný“.

            Nesouhlas s konkurenční vědeckou hypotézou se dá vyjádřit různě. K vyřešení odborného dilema holíčských pravěkých dekorací bylo použito železné kladivo. Jestli se vyskytne něco nevhodného, poskytující nový pohled na problém, vyžadující změnu starých a osvědčených dogmat, je třeba jednat radikálně. Důkazy pro nové a tudíž nepatřičné názory je třeba prostě odstranit. V Holíči nalezené obrazce na megalitických kamenech se staly pro někoho problémem, protože vybočily z vžitých představ o prehistorii. Kdyby nebyly nalezeny tyto nejstarší skulptury na objektech, kam přece podle všech současných poznatků nepatří, bylo by všechno v pořádku.  Kdo by byl přece schopen v pravěku vytvořit na kamenech geometricky dokonalé obrazce? Neolitické spirály, vytvořené lidmi nejméně před šesti tisíci lety kamennými nástroji? To je přece nesmysl! Vztyčené mnohatunové kameny? Nepodstatný artefakt bůhvíjaké doby. Nejlépe, kdyby se prokázaly jako hornina naprosto přírodní, které se lidská ruka nedotkla. A když, tak jako kameny vztyčené mnohem později, nejlépe jako středověké milníky, hraniční kameny pozemků nebo kamenné rozcestníky.

 Neolitické výtvarné projevy na nalezených holíčských megalitech musely pryč. Současná věda musí být uchráněna před novými poznatky, bourajícími ty staré, vžité osvědčené. Nebylo nic snazšího, než během stěhování kamenů z jedné skládky na druhou, uvést problém „neolitické výtvarné výstřednosti“ na pravou míru železným kladivem. Jednoduše nežádoucí pravěké výtvarné projevy z kamenů odsekat. Naštěstí v té době již byla pořízena dokumentace pravěkých dekorací, jak fotograficky, tak i nákresy. Těch nejstarších kamenných skulptur se spirálovými motivy, tak i těch mladších, neméně zajímavých. Zájemci o pravěké umění se nyní marně snaží najít na menhirech dekorace, publikované v podobě nákresů a fotografií. Nacházejí jen prázdné, kladivem otlučená plochy. Máme právo se opravdu chlubit evolučním pokrokem a dosažením vývojové mety člověka myslícího?

Jako mladší výtvory na povrchu holíčských megalitů byly hodnoceny široké žlábky na dalších třech kamenech. Podle tvaru byly vytvořeny již kovovými nástroji. Měděnými, bronzovými, možná již železnými. Žlábky na kamenech v některých případech překrývají spirály. Zajímavé jsou skulptury postav. Některé jsou vytvořeny ostrými hlubokými vrypy, svědčící pro tvorbu kovovým nástrojem. U jiných postav zůstává použitý nástroj sporným. Jedna z postav je zakomponována přímo do spirály. V ruce drží nástroj, odborně určený jako „rádlo“. Postavička oráče je vytvořena kamenným nástrojem, i když zjevně později, než samotná spirála. Rádlo naopak vypadá, že bylo vytvořeno již kovovým nástrojem. Mohlo být ale později železným nářadím pouze zvýrazněno. Jestli nástroj, znázorněný visící z upažené ruky postavičky je opravdu nástroj na orání, můžeme se jen dohadovat.
 

Podobně tvarovaného nářadí, sporného použití, se najde na megalitických kamenech Evropy vyobrazeno víc. A dokonce na několika místech. Nejznámější jsou bretaňské „sekery“. Na největším známém a ležícím menhiru Brisé na břehu zátoky Locmariaquer je vyobrazení podivné sekery s uchem. Podobné obrázky jsou vyryté i na dvou fragmentech, původně celistvého menhiru, stojícího nejspíš také poblíž. Jeden z rozlomených kusů tvoří součást dolmenu Table des Marchands. Druhá část je zabudována do chodbového hrobu na 3 kilometry vzdáleném ostrově Gavrinisu. Na obou kamenech je také údajně vyobrazení seker. Každá vypadá trochu jinak. Jedna má špici a na druhé straně držadla něco tupého. Velmi se podobá té na rozlámaném ležícím menhiru. A také „holíčskému rádlu“. Druhá je zcela jiná. Má zakulacené hrany a dvě oka na uvázání na provaz. Byla by to hodně nepraktická sekera a rozhodně né z kamene. Podobný nástroj by mohl lépe plnit funkci kotvy plavidla. Dvě oka by sloužila k protažení lana. Takové uzpůsobení by umožňovalo výhodné spouštění i vytahování kotvy z paluby lodě.

Snad největší výtvarnou podobu, přibližující se vzhledu vyryté holíčské dekorace v podobě rádla, jsme do nedávna mohli zjistit na osamoceném menhiru ve Zbuzanech u Prahy. Původní dojem při posuzování zbuzanského menhiru byl ten, že byl dodatečně v rámci pokřesťanštění opatřen rytinou kříže. Původní hluboká rytina do kamene – jednoduchý petroglyf, však vytesané znamení kříže jen vzdáleně připomínal.  Jednalo se o ten samý tvar, tedy i motiv, jaký můžeme spatřit na megalitickém kameni v Holíči. A také ve dvou případech v Bretani. Říkejme tedy těmto do kamene vyrytým výtvarným obrazcům – vyobrazení symbolu „rádla“.

 Začlenění nevysoké, asi metr nad úroveň země vyčnívající megalitické památky do nově vzniklého obytného areálu Zbuzan, znamenalo sice zvýšení její popularity, ale současně i riziko zkázy. Kámen zdevastovalo nejen očurávání venčených pejsků, ale především snaživý vandal, který prehistorický kámen brutálně amatérsky přetesal kladivem na pořádný křesťanský symbol kříže, vyplňující celou západní stranu kamene. Hloupost a neúcta k dávné minulosti vykonaly své. Zbylo jen několik fotografií původní prehistorické podoby zbuzanského kamene, který byl fragmentem původně mohutného menhiru, stojícího někde poblíž. Dnes již jen můžeme teoretizovat, zda původní výzdoba zbuzanského menhiru nemohla navazovat na další megalitické aspekty v okolí.

A to jsme si mohli myslet, že dobu náboženského tmářství a fanatické omezenosti máme již dávno za sebou. Naši vědečtí odpůrci „českých megalitů“ si mohou zamnout ruce.

Další důkaz podezřelých pravěkých megalitických hrátek našich prapředků mají z krku. Kámen ve Zbuzanech se rázem stal všedním, „snad středověkým“ kusem horniny nevalného významu. Kdo by se jím zabýval. Podobně měly dopadnout i pravěké skulptury na megalitech v Holíči. Když dojdou vědecké argumenty, nastoupí kladivo v rukou ignorantů. Že je naše věda někdy na úrovni středověkých tmářských metod? Nesmysl. Kladiva, i když jen na pomyslné čarodějnice, jsou od těch dob výrazně kvalitnější. Sbíjecí elektrická či pneumatická a ta už nějakou práci zastanou. Megality třeste se, česká věda si to s vámi vyřídí.

 

Megalitičtí umělci jako tisíciletí čekatelé na ocenění své pravěké tvorby.

Zvláštností holíčské kamenné galerie je kresba koně. Je stylizován jako zavalité zvíře, ale s vystouplými žebry. Skulptura je hodnocena jako mladší, protože překrývá spirálu a je vytvořena hlubokými vrypy.

Kromě prehistorických skulptur, vytvořených vyrytím či vytesáním obrazců do kamene, byly na megalitech v Holíči objeveny také malby. Byly vytvořeny rezavočervenou barvou. Někde byly okrové obrázky samostatné, na několika místech kolorovaly vyryté kresby. Pokrývají téměř všechny kameny. Je tedy jisté, že v určité době tvořily kompletní výzdobu celého chrámu. Malby tohoto barevného odstínu a výtvarného stylu musely působit v interiéru svatyně velmi sugestivně. Odborníci je považují za obrazová sdělení. Něco na způsob dnešních kreslených seriálů. Zobrazují děj, souvisící s mytologií společnosti. Na největším kameni je snad zobrazeno přímo zhmotnělé božstvo. Malba je situována ve vertikální poloze, byla tedy vytvořena na stojícím kameni. Představuje torzo mytologických postav, nebo objektů lovu, nástrojů ale také rostlin. Pro určení časového období, kdy kresba vznikla, chybí dostatek důkazních prvků. Liší se ale podstatně od vyrytých obrazců a tak lze předpokládat jinou dobu jejich vzniku. To že jsou již velmi nezřetelné, nemusí nutně svědčit pro jejich velké stáří. Svým charakterem ale odpovídají obrazcům pravěkého původu.

Různé druhy výtvarného projevu zjevně kopírují i jednotlivé fáze přestavby celého holíčského kultovního objektu. Tak, jak se v průběhu věků měnili uživatelé posvátného místa, docházelo k přestavbám objektu. Každá následující kultura měla jiné náboženské představy a k tomuto předobrazu přizpůsobovala stavebně i výtvarně svůj kamenný svatostánek.

Pravěké umění mělo pro tehdejší obyvatele stejný význam, jako má dnes pro nás písmo. Prostřednictvím dekorací na kamenech bylo možno vyjadřovat nejen náboženské symboly, ale i ovlivňovat představivost pravěkého člověka, manipulovat s vědomím jednotlivce ve prospěch ideologie, potřebné k jeho ovládání. Vyobrazené postavy drží v rukou různé předměty. V jednom případě se jedná dokonce o ženskou postavu s dítětem. Jiným postavám vyrůstají z hlavy parohy, což představuje atributy božstva. Jsou tím vyjádřeny zvířecí, tedy posvátné, znaky znamenající nadřazenost nad ostatními. Tedy parohatý vládce světa? Podobně mohl v převleku vypadat i kněz, vykonávající obřady. Takovou podobu kmenového šamana známe z řady jiných společenstev a kultur lovecko – zemědělského charakteru z celého světa. Typický je zvířecí vhled, běžný i u řady současných náboženství, jako rituální převlek kmenového kouzelníka. Je to tedy i kresba konkrétní postavy, spojená svou existencí s objektem svatyně a chrámovými obřady. Příslušník komunity je naproti tomu zobrazen jako malá postavička, přinášející božstvu obětní dary. Jeho úloha ve společenstvu je vyjádřena lukem, svírajícím v ruce. Je to tedy lovec, obětující božstvu část svého úlovku.

 

Pravěcí bohové motivem megalitické výtvarné školy.

Na největším kameni holíčského megalitického objektu jsou zobrazeny atributy božstva. Háky, kladivo, parohy, hůl a rádlo. Podobné znaky božství jsou typické pro prehistorické kulty megalitického období celého pravěkého světa. Vychází z každodenních potřeb pravěkého zemědělce. Člověk té doby zobrazoval to, co znal. Nejinak tomu bylo i v pozdějších dobách a v principu to funguje dodnes. Rozdíl je v úrovni poznání. Znalosti a výrazové prostředky neolitického člověka byli značně omezené základními představami o podstatě dění kolem něho. Člověk prvobytně pospolných společenství musel řadu jevů okolního světa vnímat jako jevy nevysvětlitelné jinak, než působením nadpřirozených sil. Při absenci znalostí základních přírodních principů a zákonů, byly mystické interpretace okolních jevů východiskem nejen pro chápání okolní tvrdé a neúprosné reality, ale i pro pocit možnosti jí příznivě ovlivnit. Nemoci, hlad, neúroda, přírodní živly a krvelační nepřátelé byli méně obáváni, když měl člověk možnost si naklonit přízeň bohů.

 Znovu narážíme na otázku, za jakých okolností pravěký člověk získal zkušenost, že právě bohové mu mohou pomoci? Jaká to byla situace, které ho přesvědčila o síle a mocnosti božích schopností? Proč u pravěkých lidí vzniklo přesvědčení, že pokud se rozdělí s bohy, formou oběti, o svůj těžce vydobytý majetek, získají jejich sympatie a náklonost? Nebyl to opravdový, přímý kontakt, ze kterého vzešly tyto zkušenosti? Kontakt s nevysvětlitelnými, tajemnými a všemocnými bytostmi, které vstupovali pravěkému člověku každodenně do života. Kontakt, vymezený určitými oboustranně prospěšnými pravidly. Trestali ho, byla-li pravidla člověkem porušena. Za dodržování stanovených zásad byl člověk bohy odměňován. Především mu ale pomáhali poznávat řadu užitečných věcí, pomáhali zlepšit jeho život. Vyléčit nemoci, zajistit si dostatek potravy, ochránit se před živly a nepřáteli. Pak najednou soužití s bohy skončilo. Bohové odešli a zanechali po sobě posvátná místa. Místa, kam před tím člověk nesměl vstoupit a která byla symbolem boží síly a nadpřirozených božských schopností. Místa, která byla bohy využívána po dlouhá staletí k tajuplným účelům, spojeným se světelnými a zvukovými jevy.

Když bohové odešli, zůstala tato místa i nadále spjatá s jejich existencí. Lidé vstupovali do kamenných staveb jako do míst, spojených pořád s boží přítomností. Božská autorita zůstala tradována po celé příští generace s nadějí, že se božstva opět vrátí a budou konat dobro na zemi. Božská autorita ale vyžadovala od lidí poslušnost a plnění povinností. Jen tak mohli lidé žádat božstva o vstřícnost a reálnou pomoc. Služba božstvům, která jistě i nadále bdí nad lidskými životy a jsou schopna přispěchat ku pomoci, se stala kultem. Náboženstvím, s obsahem sakrálních zásad a obřadů. A tak je tomu dodnes.

 

 Z knihy „Kameny krve a víry“. Autor Pavel Kroupa, vydalo vydavatelství Karpana 2010.

 Nahoru