GENOFOND PRO [pravěkou] EVROPU.
Zhruba před třiceti tisíci lety, zažila
pravěká Evropa jednu z velkých migračních vln praobyvatel oblastí
tehdejší severní a východní Afriky. Přes Středozemní moře a
z oblastí dnešního Blízkého východu se směrem na sever šířilo nové
pravěké etnikum. Náš přímý prapředek Homo sapiens sapiens.
Důraz na zdvojení vědeckého termínu „myslící“ a
tedy exaktní vyjádření rozdílu duševních schopností moderního
člověka oproti původním neandertálským obyvatelům Evropy,
zdůrazňovalo evoluční pokrok, přinášející nové etnikum do evropského
prostoru. Přicházela nová vývojová linie člověka s rozumovou
výbavou, povýšenou nejméně na druhou, oproti původním evropským
obyvatelům neandertálcům. Díky své mentální výbavě nově příchozí,
dnes označovaní jako kromaňonci, postupně vytlačili své
neandertálské hostitele a ujali se definitivně vlády nad evropským
kontinentem. Tak byla nastartována závěrečná fáze evoluce nás,
současných Evropanů.
Každý učitel dějepisu souhlasně přikývne nad
výše uvedeným klišé školní výuky. Odpovídá ale ustálené schéma
vývoje osídlení Evropy v období mladšího paleolitu pravdivému
vývoji? Opravdu vznikly nové, modernější pravěké kultury jako
výsledek nelítostného boje o teritoriální nadvládu nad evropským
územím? Lze chápat osídlení Evropy jako vítězné tažení kromaňonců
kontinentem? Jako výsledek litého boje mezi příchozími schopnějšími
kromaňonci a domácími zaostávajícími neandertálci? Současná věda na
základě nových poznatků nerada a rozpačitě přiznává, že vše mohlo
probíhat zcela jinak. Každému učiteli dějepisu se orosí čelo při
pomyšlení na změnu učebních osnov. Nové nálezy světové archeologie
ale nutí nejen k zamyšlení, ale i k revizi dosavadního pohledu na
pravěkou Evropu.
Osídlení nezaledněné části evropské pevniny
v období mladší fáze středního paleolitu v době mezi 120 tis. lety
až 40 tis. lety před Kr., tedy v období zemského interglaciálu a
starší fáze würmského zalednění, charakterizují archeologické nálezy
již specializovaných kamenných nástrojů. Neandertálští obyvatelé již
dokázali technikou štípané industrie zajistit výrobu nástrojů,
sloužících k provádění náročných technologických úkonů. Tedy nejen
k výrobě zbraní určených k lovu, ale také kamenných nástrojů
nezbytných pro zpracování ulovených zvířat.
Stažení zvířete, rozporcování masa, nutričnímu
využití jednotlivých orgánů, kostí a také zpracování kožešin. Výroba
kamenných nástrojů a jejich využití v každodenní praxi se nesporně
stalo jedním z předpokladů přežití tehdejších Evropanů v drsných
přírodních podmínkách. Nezaledněná část Evropy, svíraná severně
kontinentálním ledovcem a jižně alpským zaledněním, zvláště v zimním
období kladla vysoké nároky na schopnosti tehdejších lidí.
Neandertálští obyvatelé museli vynaložit obdivuhodné fyzické i
inteligenční úsilí a důvtip pro prosté přežití. Nemohlo se tedy
jednat o žádné primitivní etnikum, ale o organizovanou společnost
vybavenou solidními, byť empiricky získanými zkušenostmi.
Příchodem cizích etnik, migrujících do Evropy z jihu,
především z Afriky, se vše změnilo. Archeologické nálezy z období
mladšího paleolitu před 40 tisíci lety, přelomového právě příchodem
moderního člověka do Evropy, poskytují řadu poznatků. Často však
obtížně interpretovatelných, rozporuplných i protichůdných. Stejně
tak vyznívají některé teorie a závěry. Snaha vědecky objasnit
zásadní momenty problematiky pravěkého vývoje evropského osídlení
v období poslední doby ledové je pochopitelná. Jedná se o důležitý
prehistorický moment – pravěký „bod zlomu“ v procesu evoluce
člověka, jako živočišného druhu.
Připomeňme si některé zásadní otázky, spojené s procesem
nástupu moderního člověka na evropský kontinent,
který tenkrát, před třiceti tisíci lety proběhl. Né vše je
doposud vědou jednoznačně vysvětleno. Ani v tomto případě, nenachází
současná věda jednoznačné odpovědi. Pořád zůstává prostor otevřený
pro odvážné dedukce, logické úvahy i fantastické předpoklady. Tak
například:
1.
Kudy vedly cesty pravěkých Afričanů v době ledové do Evropy?
Vědecké poznatky, získané výzkumem v uplynulém
20. století, se shodují v názoru, že mladopaleolitická etnika,
osidlující evropský kontinent, přicházela z oblastí severních částí
Afriky. A to nejen z přímořských oblastí, ale i z afrického
vnitrozemí. Přes Středozemní moře přecházela tato civilizační vlna
směrem na sever ve třech migračních proudech.
Nutno připomenout, že geomorfologie
Středozemního moře v období vrcholícího würmského zalednění
evropského kontinentu byla značně odlišná od současného stavu.
Hladina světových moří a oceánů byla dle odhadu geologů nejméně o
A:
Východní migrační proud přes Přední a Střední
východ Asie. A to jak kolem pobřeží tehdejšího Středozemního moře,
tak také vnitrozemím dnešního Iráku, Sýrie a Turecka. Migrace v této
oblasti měla charakter trvalejšího osidlování a to již v období
mladší fáze středního paleolitu. Příkladem mohou být archeologická
naleziště v pobřežních lokalitách Skhul a Kafze z doby před 90
tisíci lety. Obyvatelé se postupně stěhovali severním směrem přes
Turecko a Balkán. Podél Dunaje do střední Evropy.
B:
Západní migrační trasa vedla ze severní Afriky přes
Gibraltar. Připomíná ji pravěké osídlení v severoafrické lokalitě
Dar es-Soltane z období let 40 – 30 tisíc před Kr. Gibraltarský
průliv již tenkrát existoval. Byl však mělký a jen několik stovek
metrů široký. Pro migrující Afričany proto nepředstavoval žádnou
vážnější překážku. Migrující proudy pak mohly dnešním Španělskem
postupovat dál na sever buďto podél atlantského pobřeží, nebo po
středomořském pobřeží. V obou směrech ale na severu pochodující
proudy lidí musely narazit na zaledněné a tudíž neprostupné
Pyreneje. Nejsnadněji je bylo možno obejít od východu údolími
jihofrancouzských řek, především řeky Rhöny. Pak už migrantům nic
nebránilo v postupu směrem na sever do prostoru dnešní Francie a
Německa.
C:
Střední migrační proud, směřující ze severní Afriky
severním směrem do Evropy, využíval k přechodu Středozemního moře
suchou nohou pevninský most, spojující severní Afriku v oblasti
dnešní Tunisu a Libye s jižní Evropou. Suchozemské spojení
pokračovalo přes Maltské souostroví, Sicílii a Itálii. Na severu
Apeninského poloostrova stál v cestě migrantům neprůchodný masiv
alpského ledovce. Alpy bylo nutno obejít buďto směrem na východ,
nebo na západ. Východním směrem k Dunaji. Západním směrem do údolí
jihofrancouzských řek, zejména široké nivy řeky Rhöny.
Z geografické situace migračních směrů je
patrná jedna zásadní skutečnost:
Migrující africké obyvatelstvo, ač původně
pocházející z různých etnik, vzdálených na jejich mateřském africkém
kontinentě od sebe tisíce kilometrů, se v závěru své pouti v Evropě
setkávají. A to díky geografickým podmínkám zalednění. Nutnost
obejít evropské zaledněné horské
masivy Alp, Pyrenejí, Apenin a Karpat, zapříčinila nasměrování
původně různých etnických proudů pravěkých migrantů do společných
migračních koridorů v povodí velkých evropských řek. Širokého
jihofrancouzského údolí řeky Rhöny a neméně širokého schůdného údolí
podél Dunaje.
Vzájemný kontakt rozličných, původně afrických
kultur a jejich postupné promísení v průběhu migrace, velmi významně
ovlivnilo genetickou výbavu nově vznikající hybridní populace
moderních Evropanů.
Nutno zdůraznit, že tento proces vzájemné asimilace s ustálením
vlastností liniového lidského genomu trval několik dalších
tisíciletí.
Zapracovala
pouze evoluce svými zákony přírodního výběru? Nebo snad geografické
podmínky evropského glaciálu? Nebo záměr vyšší moci? Nechť již jsou
spekulace okolo vzniku nového, geneticky ustáleného evropského
moderního sapienta jakékoliv, důležitá je skutečnost, že výsledkem
byl nový moderní Evropan. Trvalo ještě dalších 30 tisíc let, než
takto nově vzniklý evropský typ moderního člověka byl současnými
archeology nazýván – člověk kromaňonský. Podle nálezu ve francouzské
údolní lokalitě Cró-Magnon, kde v roce 1866 nalezl badatel É.Lartet
pět lidských koster, datovaných do svrchního pleistocénu. Spolu s
hrobovou výbavou kamennými nástroji, ozdobami z mušliček a okrovým
barvivem. Tito lidé, žijící v rané fázi mladšího paleolitu, v období
zvaném aurignacien, představují nález moderního člověka evropského
kontinentu, našeho přímého předchůdce. Obdržel hrdý vědecký titul
Homo sapiens sapiens, tedy člověk „myslící myslící“. Proč to
zdvojení termínů v názvu moderní lidské bytosti se zjevnou snahou o
zvýraznění jeho zcela jednoznačné vyšší schopnosti myšlení? Co
dokazuje oprávněnost vědeckého předpokladu duševní převahy
nastupujících kromaňonců nad domácími neandertálci? Existuje vůbec
nějaký objektivní, archeologicky doložitelný důkaz? Nebo se jedná
jen o nepodloženou a snad i tendenční spekulaci?
2.
Afričané starší doby kamenné chytřejší než obyvatelé Evropy?
Poslední evropská doba ledová se afrického
kontinentu netýkala. Afrika si žila svým prehistorickým rytmem
života. A to již hodně dlouho. V době staršího a středního
paleolitu, tedy nejméně 1,5 miliony let, zde již čile a hlavně
vzpřímeně pobíhal Homo erectus. Evoluce i dále zapracovala a nechala
volný průběh vzniku dalších vyspělejších sapientních forem. Zatím co
v pravěké, ledem svírané Evropě se lidé období mousterienu, tedy
před 120 tisíci lety, zimomřivě choulili u jeskynních ohnišť,
pravěcí Afričané s počasím problémy neměli.
Klimatologický ústav v Postupimi pomocí počítačové simulace
v roce 1990 rekonstruoval klimatologické podmínky dnešní Sahary
s jednoznačným závěrem, že vznik pouště se datuje do doby teprve
před 6 až 8 tisíci lety. Jako příčinu změny klimatu uvádí možnost
„drobného periodického výkyvu oběžné dráhy Země“. Oblast Sahary
začala v té době vysychat. Původní osídlení zaniklo a dříve zelené a
životem kypící pláně se změnily v poušť.
Stopy pravěkého osídlení Sahary studoval profesor Helmut
Zieger z Hamburské univerzity. Objev pravěkých kruhových obytných
objektů, z doby před 200 tisíci lety, publikoval roku 1999. Africké
paleolitické sídliště stálo na březích pravěkého jezera. Plocha
jezera v centrální oblasti současné Sahary zaujímala rozlohu
dnešního Německa.
Africké
klima i přírodní podmínky v době posledního würmského zalednění
Evropy se zdají být optimální. Subtropické až mírné klimatické
podmínky severní části Afriky zajišťovaly optimální teploty
s minimálními výkyvy v průběhu roku. A také dostatečně pršelo.
Krajina byla protkána vodními toky a jezerními plochami. Do
nekonečna se táhly travnaté pláně s křovinatými a lesnatými porosty.
Borovice a cedr z oblasti Atlasu zde těžili lidé ještě v antice pro
stavbu svých lodí. Pravěké zalesnění krajiny poskytovalo
výborné podmínky pro život
rozmanitým druhům zvířat. Sloni, hroši, nosorožci a řada druhů
malých i velkých přežvýkavců se pevninským mostem dostala i daleko
severněji do blízkosti zaledněné Evropy. Dokazují to nálezy na
dnešních ostrovech Sardinie a Korsiky. Běžná byla tato africká fauna
také na Sicílii a Maltském souostroví. A to až do konce doby ledové,
kdy byl pevninský most přerušen vzestupem hladiny Středozemního
moře.
Africká etnika tak měla zajištěny všechny
potřebné podmínky pro rychlý pokrok svého evolučního vývoje. Lidé
v těchto rajských afrických končinách netrpěli hladem ani zimou.
Nepotřebovali si namáhavě vytvářet zimní zásoby. Mohli se v klidu a
všeobecném dostatku věnovat rozmnožování. Svému duchovnu a
přemýšlení. Ovšem že nakonec vymyslí takovou pitomost, aby se
přestěhovali do ledové Evropy, to by opravdu nikdo neočekával.
Lidé afrických savan a lesů byli především
lovci. Dokazuje to spousta nalezených petroglyfů na dnes již
vyprahlých skalách pouští Sahary. Lovili oštěpy, později vrhacími
oštěpy a ještě později luky a šípy. Skalní kresby severní Afriky ale
znázorňují i jiné činnosti, které bychom u pralidí neočekávali.
Kupříkladu petroglyfy v oblasti středoafrické Tassili znázorňuje
postavu, která se jednoznačně zabývá hledání vody pomocí proutku.
V těchto podmínkách muselo brzy dojít k domestikaci zvířat. Z lovců
se stávají pastevci. Také o tom vyprávějí mladší skalní kresby
z oblasti saharského pohoří Tassili, skalních útvarů podhůří Atlasu
i jiných dnes již pouštních oblastí Afriky.
S koncem doby ledové v Evropě se klima
v severní Africe změnilo. Přišlo sucho. Vysychající oblasti se
měnily v poušť. Lidé se začali stahovat k údolí Nilu. Egyptologové,
zkoumající nejstarší minulost okrajových částí Sahary, nacházejí
stopy osídlení v dnes již vyprahlých oblastech a to ještě z období
kolem 3. tisíciletí př. Kr. Zdá se, že dříve zelené oblasti začaly
vysychat již kolem 8. až 6. tisíciletí př. Kr. Megalitické objekty
v oblasti Nabta Plaja byly zbudovány právě v tuto dobu. Snad pro
duchovní vyžití a kultovní účely pastevců, přehánějící svá stáda
touto oblastí původně zelených plání a jezer, v období dešťů. Dnes
megalitické kameny vyčnívají z písečných dun Sahary asi sto
kilometrů západně od Abú Simbel. Archeologové nalezli kolem 30
kruhových kamenných megalitických sestav.
Současné archeologické objevy zkamenělých
koster lidí v dnes již vyprahlých oblastech okrajové Sahary
rozlišují různé kultury z období před 6 tisíci lety. Tedy
pocházejících ze závěru období optimálních životních podmínek
saharské oblasti Afriky. Nejznámější je kultura semirianská s nálezy
kostěných harpun, jako součásti hrobové výbavy. Jednalo se tedy
zcela jistě o rybáře, žijící na břehu pravěkého afrického jezera.
Další je kultura tufaerská, charakterizovaná nálezy kamenných hrotů
oštěpů. Laserovým skenováním saharského terénu nálezové oblasti
v trojrozměrném zobrazení se jednoznačně prokázalo, že pravěké
osídlení v okolí dnešního saharského Goberu existovalo na březích
rozsáhlého jezera. Změna klimatu severní Afriky, s postupným zánikem
říčního systému a jezerních ploch změnila krajinu v dnešní poušť a
pravěké sídelní útvary pohltila poušť. Vědci odhadují těžiště této
změny do období někdy před 8 až 6 tisíci lety.
Bylo by pochopitelné, kdyby obyvatelé severní
Afriky ustupovali severně do Evropy v době, až když je vyhánělo
z jejich domovů postupující sucho a celková změna klimatu. Tedy
v období evropského konce doby ledové mezi 12 až 10 tisíci lety př.
Kr. Proč ale hlavní migrační vlna pravěkých Afričanů přišla daleko
dřív? Již kolem 35 až 30 tisíci lety př. Kr. Tedy ještě v dobách
optimálních životních podmínek uprostřed afrického ráje. V dobách
vrcholícího evropského zalednění, kdy do konce doby ledové zbývalo
ještě dobrých 20 tisíc let. V dobách, kdy kontinentální Evropu
sužovaly ty nejhorší podmínky, jaké si jen dokážeme pro život
člověka představit. Byl to záměr, nebo nutnost? A kdo, nebo co,
stálo v pozadí pravěkého stěhování afrických etnik do Evropy?
3.
Jak vypadaly životní podmínky v Evropě v období vrcholícího
würmského zalednění?
Byla zima. Pořád. V letním období vlhká zima.
V zimním období suchá mrazivá zima. Od ledovců to táhlo, a protože
na severu byl kontinentální ledovec a na jihu alpský ledovec, táhlo
to od severu i od jihu. Lidé trpěli revmatismem, rachitidou a
artritidami, jak dokazují kostní deformace paleolitických nálezů.
Zvěře bylo dost, ale ve sněhu se špatně honila. Lovnými zvířata byli
sob a kůň. A také mamut a nosorožec. Ale i zubr, pratur, los a
jelen. Nejsnadněji ulovitelné pro pravěkého člověka asi mohly být
horské kozy a snad i prasata. Naopak byl pravěký člověk pochoutkou
pro medvědy, lvy, tygry a vlky. Asi jen zřídka tomu mohlo být
naopak.
Chladné a vlhké počasí vrcholící doby ledové
učinilo jeskynní příbytky nezdravými a nevhodnými ke stálému
obývání. Skalní obydlí se prostě nedala vhodně temperovat prostými
ohništi. Lidé si začali stavět svá sídliště v nižších kopcovitých
polohách s nadmořskou výškou 250 až
V době mladší fáze interpleniglaciálu poslední
době ledové, označované archeology jako aurignacien (podle lokality
Aurignac v Jižní Francii) kolem roku 30 tisíc ř. Kr., kdy přicházeli
do centrální Evropy africká etnika, zbývalo dokonce doby ledové
ještě dobrých 20 tisíc let. Dost dlouhá doba na to, aby imigrace
nejen ustala, ale aby příchozí ztratili iluze o těchto nevlídných
mrazivých končinách a sami zahájili návratovou politiku. Nestalo se
tak. Zhýčkaní afričtí imigranti nejen že z evropského pravěkého
teritoria neustoupili, ale začali se na zdejší tvrdé podmínky
obdivuhodně adaptovat. Jaké okolnosti k tomuto nelogickému
demografickému vývoji napomohly? Stály v pozadí nějaké vyšší zájmy a
konkrétní záměry vyšší síly? Příkladně zhmotnělých božstev?
Nadcivilizačních sil?
4.
Kdo byli původní obyvatelé paleolitické Evropy zvaní evropští
neandertálci?
První nález pravěkého člověka na evropské
pevnině v oblasti Gibraltaru v roce 1848 ještě tehdejší vědci
nebrali vážně – zase nějaké staré kosti. Teprve až objev fosilních
lidských ostatků v údolí řeky Neander u německého Düsseldorfu v roce
1856 vzbudil zájem odborníků. Pozdější nálezy již pod názvem Homo
sapiens neandertalensis, tedy „člověk neandertálský“ začala být
vědecky tříděny podle stáří. Nejstarší vývojová forma tohoto
vývojového stupně hominidů získal termín anteneandertálci a
existovala v období do mindel-riiského interglaciálu před 300 – 250
tisíci lety. Tento nejstarší neandertálec snad vývojově navazoval na
Homo erectus – prvního hominida chodícího vzpřímeně. Mladší vývojové
fáze neandertálců pak byly označovány termíny „časný“ nebo také
protoneandertálec z nalezišť v Ehrindorfu v Německu, Saccopastore
v Itálii, Fontéchevade ve Francii nebo Slovenských Gánovců. Nálezy
byly datovány do začátku riss-würmského interglaciálu, tedy asi před
200 až 150 tisíci lety.
V období würmského zalednění, tedy během
poslední doby ledové v době před 120 až 100 tisíci lety žil klasický
neandertálec, tak jak si jej představujeme podle Burianových
ilustrací a charakteristik spisovatele a archeologa Eduarda Štorcha.
Klasický neandertálec Homo sapiens žil pouze v Evropě. Nálezy u
Neandertalu v Německu byly časem doplněny o nálezy u
Vývoj sapientních pravěkých lidí během
posledního interglaciálu, doby meziledové, kdy v období před 200
tisíci lety panovaly velmi příznivé klimatické podmínky, bylo
relativně teplo a evropská flora a fauna poskytovala dostatek
potravy, postupoval velmi rychle a evoluce pravěkých obyvatel Evropy
postupovala zdárně. Až do období nástupu poslední doby ledové. Klima
kontinentální Evropy se někdy před 120 tisíci lety náhle zhoršilo,
podnebí se stalo drsnější. Lidská existence se stala náročnou
zkouškou přežití. Neandertálcům začala být zima. Se zimou přišel i
hlad. S hladem kanibalismus, jako poslední zoufalá snaha o přežití.
Doposud zdárná evoluce evropských neandertálských obyvatel byla
v období posledního würmského zalednění poznamenána regresivními
faktory.
Pravěcí lidé, evolučním vývojem zbavení
osrstění, musely hledat náhradu pro udržení optimálního stavu tělní
termoregulace. Začali využívat oděvy a životodárný oheň. Budovali
sice primitivní, ale tepelně izolované příbytky v nižších a
závětrných polohách. Začali se potýkat s podobnými problémy, jaké
řešíme i dnes. Kam bezpečně složit hlavu, jak zahnat hlad a jak se
ohřát. Evoluce neandertálců jako vývojové řady hominidů začala
váznout. Vyvstaly problémy s reprodukcí. Vysoká úmrtnost novorozenců
(přežívá do dospělosti jen každý desátý narozený), nízký věkový
průměr dospělců (kolem 30 let), choroby (rachitis, artrózy,
nezhojené fraktury a jiná zranění). A také úzká příbuzenská
plemenitba, způsobená omezeným okruhem partnerů, způsobující
postupnou degeneraci populace. Základ neandertálských uskupení
vytvářely rodové komunity. Tedy velmi úzce příbuzensky provázaná
lokální osídlení. Výsledkem příbuzenského křížení byl častý vznik
dědičných vad, různých malformací a snížení životaschopnosti
narozených dětí.
Všechny tyto negativní vlivy způsobily nízkou
četnost neandertálských obyvatel na evropském kontinentu. Snad jen
několik desítek tisíc jedinců na tisících kilometrů na obrovských
prostorách, táhnoucích se od Atlantiku k podhůří Kavkazu. Poslední
doba ledová vrcholila. Dnes můžeme říci, že v období před 30 tisíci
lety se již začala nachylovat ke konci, a změna klimatu o nějakých
20 tisíc let později znamenal i obrat k lepšímu v životních
podmínkách pravěkých lidí. A za této situace původní neandertálské
obyvatelstvo pozvolna vymíralo. Bylo třeba zasáhnout. Evropský
kontinent vyžadoval přísun lépe geneticky vybavených obyvatel.
S patřičnou variabilitou nepříbuzných vlastností, z nichž se mohl
křížením vytvořit optimálně geneticky vybavený lidský hybrid. Kde
vzít vhodný lidský materiál pro Evropu jinde, než v Africe? Zasáhla
přísunem vyspělejších, již patřičně geneticky vybavených jedinců,
evoluce se svými zákony přírodního výběru? Nebo snad vyšší moc? Boží
prozřetelnost? Nebo prvoplánově koncipovaná akce nadcivilizačního
faktoru s cílem osadit evropský kontinent kvalitní integrovanou
lidskou populací? Výkonnou, inteligentní a dobře využitelnou. Ale
k čemu využitelnou?
5.
Je možné srovnávat původní neandertálce s nově příchozími africkými
etniky?
Dnes máme představu, jak asi vypadal klasický
evropský neandertálec. Ovšem o původním vzhledu a vlastnostech nově
příchozích lidí, původem z Afriky, se můžeme jen dohadovat. V raných
fázích kolonizace Evropy africkými imigranty v období před 35 až 30
tisíci lety se o nově příchozích ještě nedá mluvit jako o
kromaňoncích. Archeologicky a především antropologicky ustálený
termín „člověk kromaňonský“ je používán vědou až pro později
identifikovatelný typ již evropského člověka. Vzniklého křížením
různých původně afrických etnik, přicházejících před 35 tisíci lety
a to postupně v průběhu 5 až 10 tisíc let do evropského prostoru. U
tohoto již moderního člověka, se hybridizací ustálila jeho genetická
výbava a tím i sjednotily antropologické rysy podoby a anatomické
utváření těla. Dnes
archeologové rozlišují své nálezy na starší typy kromaňonců a mladší
vývojové linie tohoto sapientních druhu.
Nejvíc poznatků o fyziognomii a
antropologických odlišnostech samozřejmě vědcům poskytují nálezy
kosterních pozůstatků. Srovnáním koster je zcela zřejmý rozdíl
v celkové stavbě. Obecně lze říci, že neandertálci vlastnily kostry
sice vzrůstově nižší, ale velmi robustní. Kosti končetin byly
silnější a úpony svědčily o silném osvalení. Hrudní koš byl u
neandertálců široký a mohutně klenutý v dolní části. Hrudní dutina
musela obsahovat plíce s vysokou vitální kapacitou a srdce velkého
výkonu. Neandertálce tedy můžeme po fyziologické stránce hodnotit
jako kulturistu vytrvalce. Ale asi pomalejšího vzhledem k jeho
kratším končetinám.
U člověka kromaňonského je na první pohled zřejmá vysoká
štíhlá kostra. Užší hrudník a delší končetiny. Také jednotlivé kosti
jsou jemnější a subtilnější. Rentgenový snímek kromaňonce by se
příliš nelišil od člověka dnešního. Habituálně a geneticky
zprůměrovaného kromaňonce bychom mohli charakterizovat jako
lehkoatletického borce na střední tratě.
Podstatný rozdíl je na první pohled patrný ve
velikosti a tvarování lebky. Klasický evropský neandertálec doby
ledové vlastnil plochou mozkovnu s kapacitou 1350 až 1700 ccm. Tvar
lebky zploštělý s ustupujícím čelem a silně vyvinutými nadočnicovými
oblouky. Poměr velikosti obličejové části k lebeční se pohyboval
okolo 3:1. Nos zploštělý a poměrně dlouhý se širokými nosními
průchody. Horní i dolní čelisti měl vysunuté dopředu se silně
vyvinutými žvýkacími svaly. Široké usazení zubů a jejich tvarování
svědčilo o převážném zpracovávání rostlinné stravy.
Lebka klasického kromaňonce měla zcela jiný
tvar. Mozkovna s vysokou čelní částí byla rovnoměrně zakulacená
s průměrnou kapacitou 1500 ccm. Obličejová část se zdá v porovnání
s lebeční výrazně menší v poměru asi 3:2. Kostní podklad obličeje
byl jemnější, nosní kosti drobnější, nadočnice méně výrazné. Také
čelisti byly slabší, i když také mohutně osvalené. Nicméně tvarování
a usazení zubů napovídalo o již menších nárocích na žvýkání tuhé
rostlinné stravy.
Snad největší světový nález kosterních
pozůstatků z období mladšího paleolitu, byl učiněn v Předmostí u
Přerova a to již v roce 1894. Byl zpracován antropologem
J.Matiegkem. Objevená kumulace různých částí kostí z naleziště
v Předmostí náležela 18 jedincům rané formy Homo sapiens sapiens.
Jedincům starší formy člověka kromaňonského. Kostní pozůstatky byly
uloženy v jámě, obložené kostmi mamutů. Právě pro tuto souvislost se
vžilo pro označení pravěkých obyvatel Evropy vrcholící doby ledové
„lovci mamutů“.
Skutečně se stal lovcem mamutů až kromaňonec?
Co lovil dávno před ním člověk neandertálský? Jistě že také mamuty.
Ale věda přece nemohla připustit, že neandertálec byl stejně
schopným a výkonným lovce jako jeho podstatně mladší evropský
nástupce mnohem chytřejší kromaňonec. Tradiční neandertálec byl
vědou shledán všestranným vývojovým outsiderem a bylo nutno na tom
trvat. I v pravěku přece musí být zřetelný pokrok, i kdyby na mamuta
nebylo. A za co by potom stály všechny ty evoluční zákony? Když
Darwin, tak Darwin a neandertálec musí být za blbce.
6.
Jak to skutečně mohlo být s mentální převahou kromaňonců nad
neandertálci?
Názory oficiální vědy na pravěký vývoj
společnosti v evropském prostoru v průběhu středního a mladšího
paleolitu, zejména v období posledního zalednění, se formovaly od
prvních archeologických nálezů v 19. století a v řadě problémů
nejsou dodnes definitivní. Teprve docela nedávno v roce 2011 byl
získán nesporný vědecký důkaz o doposud netušených loveckých
aktivitách klasických neandertálců vrcholné doby ledové. U obce
Changis-Sur-Marne nedaleko Paříže byly objeveny kosterní pozůstatky
mamuta, žijícího zde před 50 až 200 tisíci lety. Poblíž kostry
nalezli archeologové dva kusy pazourkových nožů. Vedoucí
archeologického týmu dr. Gregory Bayle situaci komentoval:
„Nalezenými pazourky bylo zvíře rozporcováno“. Pazourkové nástroje
pocházely nejspíš z období mousterienu, tedy z doby, kdy byla Evropa
obývána výhradně člověkem neandertálským. Tedy i zdejší mamut musel
být uloven ještě neandertálci, o kterých doposud vědci soudili, že
podobných výkonů nemohli být schopni. Především proto, že lov takto
velkých zvířat byl vždy kolektivní záležitostí. Věda doposud
zastávala názor, že neandertálští lovci nebyli na takové úrovni
myšlení, aby byli schopni zorganizovat úspěšný kolektivní lov, třeba
na mamuty.
Již dřívější nálezy archeologů dokazovaly u
neandertálského obyvatelstva Evropy vysokou úroveň myšlení, duševní
způsobilosti a představ.
Zarážející byly nálezy pohřebních rituálů, svědčících o
neandertálských představách záhrobí. Své mrtvé vybavovali na
posmrtný život obřadními předměty, obvykle kamennými nástroji,
různými ozdobami, třeba z mořských škeblí. K zemřelým přikládal
květiny, o čemž svědčí nález pylových zrn v pravěkých hrobech.
Rituální barvou smrti byla pro neandertálce okrová žluť.
Neandertálská společenství nesporně disponovala
nejen možností rozumně řešit praktické životní situace, ale
disponovala i jistou úrovní duchovní imaginace. Podobné schopnosti
abstraktního myšlení byly doposud neandertálcům vědou upírány. Zcela
záměrně a nevědecky. Vždyť důkazů pro náležitou rozumovou úroveň
tohoto pravěkého etnika se našlo docela dost. Nicméně termín
„neandertálec“ je doposud vnímám jako synonymum něčeho zoufale
primitivního, odsouzeného apriorně k zániku.
Důvod tohoto tendenčního postoje vědy byl od
začátku účelový: Učinit z neandertálského osídlení Evropy
paleoantropologický kontrast v sociokulturní a technologické úrovni,
který by jednoznačně zdůraznil význam africké imigrační vlny,
osidlující pravěkou Evropu před 30 až 40 tisíci lety. Nástup
evolučního procesu Homo sapiens sapiens, tedy člověka moderního,
započal dle současných vědeckých závěrů až příchodem afrických
vyspělých civilizací a existencí evropských kromaňonců. Co bylo
v Evropě předtím, může být vědecky chápáno jen jako vývojově bizarní
hominoidní pravěký kolorit.
Existence evropského neandertálce, trvající
bezmála 150 tisíc let, je označována jako „slepá větev vývoje
lidstva“. Je možné tak dlouho se vyvíjející a existující civilizaci
kdekoliv na světě označovat jako slepou vývojovou tendenci?
Primitivní vývojový stupeň,
bez jakékoliv další kulturní návaznosti
Ten pravý nástup inteligentního osídlení Evropy
nastal až před 30 tisíci lety s moderními lidmi zvanými
„kromaňonci“. Našimi přímými předchůdci. Bude tento vývoj nás
moderních lidí zdárně a kontinuálně pokračovat dalších 120 tisíc
let? V Evropě? Aby se trvání naší civilizace vyrovnalo délce
existence evropských neandertálců?
7.
Jaký byl vývoj vztahů neandertálských a kromaňonských obyvatel
pravěké Evropy? Jaký charakter mělo jejich vzájemné soužití? Bylo
vůbec možné?
Soužití domácích evropských neandertálských
obyvatel s nově příchozími africkými etniky se v počátcích zdá být
nesporně dobrý. Archeologie přinesla spoustu důkazů o vzájemné
tolerantní koexistenci obou společenstev. Musíme si uvědomit
relativně řídké osídlení tehdejšího kontinentu. Proto i možností
vzájemných kontaktů a potravní i teritoriální konkurence nebylo
mnoho a vzájemná intolerance nemohla představovat problém. Nálezy
ohlodaných lidských kostí sice prokázaly kanibalismus. Ale nebylo to
tak, jak často ukazují některé dramaticky laděné dokumentární
rekonstrukce, že by neandertálci posloužili kromaňoncům jako lovná
zvěř. Neandertálci a kromaňonci žili na evropském kontinentě vedle
sebe a to nejméně několik tisíciletí. Archeologové odhadují
koexistenci obou pravěkých lidských vývojových forem evropského
mladopaleolitického teritoria až na 10 či dokonce 15 tisíc let. Žili
tedy hodně dlouhou dobu vedle sebe jako ustálená etnika. Jde o to
jak.
Otázku zodpovídají nálezy v jeskyních
v lokalitách Roc de Combe a le Plage ve Francii a El Pendo ve
Španělsku. Archeologové v kulturních vrstvách objevili důkazy pro
pravěké „sendvičové osídlení“. Jeskyně střídavě využívali k obydlí
neandertálci a střídavě i kromaňonci. Paleoantropologové dr. Brad
Gravina a dr. Paul Mellars z Cambridžské univerzity bezpečně
identifikovali střídání jeskynních vrstev, dokazující střídavé
osídlení chetlperronienského, tedy neandertálského a
aurignacienského, tedy sapientních charakteru. Různorodá etnika se
v těchto obydlích vystřídala několikrát. A to v rozmezí období před
40 až 34 tisíci lety. Což odpovídá době, kdy docházelo k postupnému
zalidňování Evropy z jižních směrů. Zajímavé je zjištění, že
pozdněneandertálské komunity využívali prostory jeskyní vždy
v teplejších klimatických periodách. Pokud lze v podmínkách mírného
oceánského klimatu Francie a Španělska vůbec hovořit. Chladné
prostředí jeskynních prostor se mohlo stát víc vyhovující, než
drnový příbytek na žhavém slunci.
Značná pozornost vědeckého světa se soustředila
na průkaz možnosti vzájemného křížení neandertálského evropského
etnika s kromaňonci.
Dlouho
setrvávaly v platnosti jednoznačně negativní závěry
paleoantropoložky dr.Kateriny Harvatiové z univerzity v New Yorku.
Její výzkumy neprokázaly identickou DNA u moderních lidí se vzorky
mitochondriální DNA neandertálců. S ohledem na obtížnost získat
použitelné vzorky k analýze a nedokonalost metod poloviny minulého
století, nebylo možné jiný výsledek laboratorních analýz očekávat.
Obrat v názorech nastal až koncem devadesát let
minulého století, kdy v roce 1998 stavební stroje odkryly nevelkou
jeskyni nedaleko pobřeží u portugalského městečka Blagariew v
oblasti Lagar Velvne. Lisabonský archeolog a antropolog profesor
Erik Trinkaus identifikoval v jeskyni pozůstatky asi čtyřletého
dítěte, které vykazovalo smíšené znaky neandertálského a
kromaňonského charakteru. Nález z období 24,5 tisíc let př. Kr. byl
vědecky hodnocen jako možný výsledek hybridizace obou etnik
pravěkých obyvatel.
Jednoznačné vědecké potvrzení křížení
klasických neandertálců se sapientními obyvateli Evropy přinesla až
analýza DNA, provedená u nalezených ostatků neandertálského člověka
z chorvatské jeskyně Vindia. V roce 2011 potvrdila existenci
pravěkých hybridů analýza vzorků kostí vedená pod nálezovým číslem
V 80, provedená v ústavu Maxe Plancka v Lipsku německým genetikem
dr. Johanesem Krause a to ve spolupráci s dr. Johnem Hauksem
z univerzity v americkém Connecticutu. Z celkového počtu 60 miliard
písmen šroubovice DNA neandertálského člověka se podařilo rozluštit
3 miliardy. Z toho 4% genů vědci určili jako společné s moderním
člověkem. Zvláštní význam je přikládán nálezu genu Fox P2, umístěném
na 7. chromozomu, který je odpovědný za funkci centra lidské řeči.
Problém možného pravěkého křížení neandertálců
a kromaňonců uvádí na pravou míru britský badatel dr. Bryan Sykes:
„Jako genetik si nedokážu představit, že by třeba kvůli nějakému
společenskému tabu, nedošlo mezi nimi ke styku. Vzešlé potomstvo ale
nejspíše nebylo schopné života či reprodukce.“
8.
Lze charakterizovat faktory úspěšnosti pravěké převahy v soutěži o
ovládnutí evropského teritoria kromaňonci?
Teorií, proč nakonec moderní člověk ovládl
Evropu a neandertálce jako původního Evropana odsoudil k zániku, je
mnoho. Jistě se ale nejednalo jen o jedinou příčinu vyhynutí
neandertálské linie. Evoluce je vždy poháněna souhrnem příčin a
následků. Anebo také účelovým zásahem, který zasáhne do evolučního
vývoje jako akcelerační faktor. Takové jednorázové a snad i účelové
urychlení přírodního procesu vývoje věda nerada akceptuje. Když
darwinismus, tak darwinismus. Když to zrovna není sopka nebo
meteorit. Vše ostatní je možno považovat za kreacionalismus a tedy
něco co do vědeckého myšlení nepatří.
Co ale věda vyzkoumala, to platí. Jedině to
může mít svoji racionální, i když pomíjivou hodnotu. Sama věda
připouští vývoj poznání. Od větší nepravdy k té menší. Která
nepravda je která, se zatím neví. Současné oficiální názory je možné
konfrontovat, jejich oprava je ale nepřípustná:
-
Neandertálec byl
hloupější. Nebyl. Při snížené mentální způsobilosti by nemohl
v zaledněné Evropě existovat a to celých 150 tisíc let. A to
v posledních nejméně 10 tisících letech v koexistenci s člověkem
moderním.
-
Neandertálec
nebyl dostatečně manuálně zručný. Nebyl. Vyráběl stejně účinné
kamenné nástroje a zbraně. Také výroba ozdob z přírodních materiálů
dokazuje jeho zručnost.
-
Neandertálec
neměl vyvinuto abstraktní myšlení. Do určité míry opravdu neměl.
Jeho výtvarný projev je dosti chudý a teprve člověk moderní byl
schopen umělecky vyjádřit okolní realitu kresbou i plastikou.
Pohřební rituály ale dokazují, že neandertálci měli svou představu o
duchovním životě a záhrobí.
-
Neandertálec si
nebyl schopen osvojit nové progresivní technologie. Naopak. Je
logické, že africká etnika, imigrující z teplého klimatu středomoří
do ledové střední Evropy nebyly ve své původní domovině věnovat
tolik pozornosti a úsilí k opracování přírodních materiálů, které ji
v drsném počasí doby ledové umožnily přežít. Museli se tedy mnoha
věcem přiučit od domácích aklimatizovaných neandertálských
domorodců. Neandertálec musel být dokonalým mistrem v opracovávání
kůží. Ovládal metody konzervování potravin. Uměl rozdělat a využívat
oheň. Využívat mráz ke konzervaci potravin. Pohybovat se ve sněhu. A
byl nucen si zateplovat příbytky přírodními materiály.
-
Neandertálec
nebyl schopen lovit kolektivně. Jistě že byl. A nebýt pana Štorcha,
mohl nosit hrdý titul „lovec mamutů“, jaký neprávem vědci minulého
století přisoudili až modernímu člověku. Problémem mousterienu bylo
sehnat tolik neandertálců, aby mamuta udolali. O to více bylo nutno
dobře organizovat málo početnou loveckou skupinu, aby lov skončil
úspěšně pro neandertálce a nikoliv pro mamuta.
-
Neandertálec
neměl dostatečnou vyjadřovací schopnost. Neměl. Protože u něj bylo
jiné anatomické utváření hlasivek. Hlasivky byly posazeny v hrtanu
mnohem níž, než u moderního člověka. U neandertálce tedy nebylo
možno do artikulace zapojit rezonanci čelistních a čelních dutin,
elasticitu měkkého patra a jazyk. Proto měl problémy s artikulací.
Vydával jen modifikované zvuky, které literatura charakterizuje jako
neartikulované skřeky. Realita doby. Proto exaktní vyjadřováním
muselo neandertálcům činit problémy. To se jistě projevilo
v komunikaci a organizaci všech jeho činností. Lovu, boje, práce. O
to větší snahu a také dokonalost musel vynaložit k neverbální
komunikací. Nevýhoda spočívala především v mezigeneračním ústním
předávání zkušeností. V tom směru neandertálská komunita byla ve
značné nevýhodě, oproti kromaňoncům.
-
Neandertálec
trpěl geneticky sníženou odolností v důsledku vrozené měkčí
konstituce a vyšší incidenci geneticky sdílených vrozených vad. Ano,
a příčina byla jednoduchá. Nedostatečný okruh geneticky vzdálených
partnerů. Úzké příbuzenské křížení se stalo příčinou vrozených vad,
malformací a geneticky podmíněných degenerativních znaků u
novorozenců. Tím se také snižovala přežitelnost narozených dětí.
Dospělosti se dožíval každý desátý. A to ještě pokud nepodlehl
přímým negativním vlivům prostředí.
-
Neandertálci
vyhynuly následkem přirozeného úbytku populace. Vypadá to tak. Na
jedné straně nízká natalita a vysoká úmrtnost před dosažením
dospělosti. Na druhé straně krátkověkost. Průměrná délka věku
neandertálce se uvádí 30 let. Četnost populace se zákonitost musela
snižovat současně se zmenšováním teritoria, potřebného k přežití.
Skutečnost pravěké reality v Evropě před 25 až 30 tisíci lety
jednoznačně svědčila ve prospěch člověka kromaňonského. Rychle se
množil. Plodil zdravé silné potomky geneticky silné konstituce, jako
výsledek nepříbuzné a silně heterogenní hybridizace. Moderní člověk
rychle zalidňoval Evropu. A to i navzdory nepříznivému klimatu
vrcholící evropské doby ledové. Brzy se mělo vše změnit. Konec
poslední doby ledové se blížil.
9.
Výsledek evoluce, nebo účelová akcelerace vývoje úrovně zalidnění
Evropy?
To je otázka. Proč bylo třeba na evropském
kontinentě vytvořit co nejrychleji zdravou, silnou, inteligentní a
hlavně početnou populaci? Můžeme tuto etapu pravěkého vývoje
evropského osídlení považovat za výsledek přirozeného evolučního
vývoje? Nebo účelový zásah někoho tam nahoře? Současní ortodoxní
křesťané a jiní věřící mají jasno. Bůh tomu tak chtěl. Bůh, nebo
bohové? Současná věda se zdráhá řešit tento problém jinak, než
striktně exaktně. Co se nedá vykopat, změřit, zvážit, analyzovat,
chronologicky a systematicky zařadit, to jako by neexistovalo.
Původní obyvatelé Evropy, neandertálci, po více
než 150 tisíc let trvajícím evolučním procesu vyčerpali svůj
genetický potenciál. Populačně slábli a konstitučně chátrali.
Věnovat další úsilí k jejich regeneraci nebylo efektivní. Zvláště,
že hned za rohem Evropy, na afrických pláních se optimální
enviromentální podmínky postaraly o rychlý vývoj vyspělejší
civilizace. Vyspělých, fyzicky i duševně zdatných sapientů. Tedy
geneticky optimálního potenciálu ke znovuzalidnění Evropy.
Přírodní proces evoluce, bůh nebo bohové?
Přírodou korigovaná náhoda, nebo prvoplánový záměr? V každém případě
druhý pokus, o kterém víme, jak na evropském kontinentu dosáhnout
náležitou kvalitu osídlení. Bude někdy v budoucnu následovat i třetí
pokus?
10.
Představovala
transformace demografické situace mladopaleolitické Evropy zásadní
předpoklad dalšího evolučního vývoje?
Určitě ne. Evoluce mohla klidně pozvolně
plynout dál. Evropští klasičtí neandertálci mohli klidně samovolně
vyhynout vlivem svých přirozených problémů a evropský kontinent se
mohl na čas vylidnit. Pak se mohlo odněkud objevit další primitivní
etnikum a vývoj hominidů v sapienty by pokračoval pozvolně a
zákonitě evolučně ke spokojenosti Pánaboha nebo samotného Darwina.
Kdo potřeboval přisunout do evropského prostoru již hotové a vysoce
všestranně vyvinuté sapienty? A proč?
Znovu si musíme uvědomit, že původní africká
migrující etnika nepředstavovala homogenní a geneticky uniformní
evropské obyvatelstvo. To se teprve v podmínkách doby ledové muselo
na půdě Evropy vytvořit. A to chtělo nějaký čas. Zdá se, že těch 20
tisíc let, které ještě zbývaly do konce poslední evropské doby
ledové, bylo tak akorát. Z původně různorodých etnik vznikl
postupným křížením sapientní hybrid s ustáleným genofondem. Sice
nijak geniální, ale inteligentní. Žádný supersvalovec, ale fyzicky
zdatný. S přiměřenou rezistencí ke klimatickým vlivům a běžným
chorobám té doby. S dobru konstitucí a uspokojivou reprodukcí.
K jakým účelům tento evropský sapientní hybrid,
současnou vědou nazývaný „kromaňonec“, mohl být vyšší autoritou
(přírodní zákonitosti, božstva, nadcivilizační vlivy) využíván?
O jeho uplatnění na pravěkém evropském
kontinentu není pochyb. Zejména:
-
K zalidnění evropského kontinentu a to i
v drsných klimatických podmínkách doby ledové. Přírodní evoluční
zákony právě v takových podmínkách částečně selektují konstitučně
vhodné živočišní druhy, tedy i linie hominidů, na schopné či
neschopné adaptace. Živočichové, kteří prošli přírodním výběrem a
adaptují se na prostředí, tedy i sapientní linie pravěkých lidí,
jsou schopné úspěšné reprodukce. Kromaňonci, vzešlí úspěšnou
hybridizací z původně migrujících afrických etnik, postupně vyplnili
a ovládli evropské teritorium. Majoritně nahradili řídnoucí
neandertálské obyvatele Evropy.
V období mladšího paleolitu, tedy
někdy před 30 tisíci lety, došlo k prvnímu nám známému procesu
evropské integrace. Kdy se ale paradoxně původní obyvatelé Evropy
byli nuceni integrovat do vznikající většinové společnosti afrických
imigrantů.
-
K postupné kultivaci přírodního evropského
prostoru. Změnou divokého prostředí pravěké Evropy na kulturní,
především zemědělskou krajinu, byly vytvořeny podmínky pro další
akceleraci přirozené evoluce živočišného druhu Homo sapiens sapiens
až po dnešního moderního člověka na prahu kosmického věku lidstva.
-
K rozšíření abstraktních představ o vyšších
autoritách, zasahujících do životů lidí. Dnes těmto představám
říkáme „náboženství, víra, religiozita atd.“
U původních evropských neandertálců se sice
také setkáváme s ideovou abstrakcí, prokazatelně vyjádřenou
v pohřebních rituálech, ale její míra a její původ v animizmu je
dodnes předmětem vědeckých sporů. Teprve sapientní etnika přinesla
z afrického prostředí první konkrétní božstvo – Bohyni plodnosti.
Nikoliv jako přírodní personifikaci, ale jako reflexi na nějakou
konkrétní přímou zkušenost. Získanou přímým kontaktem s vyšší
autoritou, nejspíš kosmického charakteru. Svědčí o tom nejstarší
pravěké výtvarné ztvárnění tohoto božstva s atributy hvězdné oblohy
na straně jedné a pozemskou podobou na straně druhé. Teprve
vytrácením povědomí konkrétního kontaktu s božskou autoritou se lidé
opět vracejí k přírodním božstvům. Třeba v podobě pozdější
neolitické Bohyni Matky Země. A dalším božstvům, vázaným na přírodní
úkazy, prostředí či geografické objekty.
-
Ke konkrétním činnostem, pro něž doposud nemáme uspokojivá
vysvětlení. Můžeme jen spekulovat o koexistenci paleolitických
obyvatel planety Země, s vyšší – nadcivilizační autoritou. Příkladem
jsou četné pozůstatky zdánlivě iracionálně budovaných pravěkých
objektů, jejichž účel věda sice vysvětluje jako „kultovní“, ale
z řad samotných současných vědeckých autorit je zřejmé, že tento
termín je jen zástupný a do budoucna vědecky neudržitelný.
Paleolitická evropská integrace,
probíhající v mladším paleolitu, kdy ve zhruba 10 tisíc let
trvajícím procesu vývoje nové civilizační vlny vzešlé z afrických
migrantů, během něhož původní Evropané klasičtí neandertálci
z evropského teritoria zcela vymizeli, předznamenala před 30 tisíci
lety nástup nové vývojové linie člověka. Hominida sapientní úrovně,
označované jako člověk moderní – Homo sapiens sapiens. Vývoj
evropské civilizace, nastartovaný africkou pravěkou imigrací do
Evropy, je dnes hodnocen jednoznačně jako progresivní. A to i přes
současný devastační dopad výsledků tohoto vývoje moderního člověka
na planetu Zemi. Vývoje, označovaného jako lidský pokrok. Vývoje se
zcela zjevnými sebezničujícími tendencemi. Vývoje, nastartovaného
před 30 tisíci lety a končícího ekologickou a enviromentální krizí
současnosti.
Nemohla by další imigrační vlna
z afrického kontinentu do evropského teritoria, nepochybně
v současné době označovaná jako regresivní, evolučně zvrátit
překotný a sebezničující vývoj lidstva? Přibrzdit, zastavit nebo
zcela obrátit sebezničující vývoj současné evropské populace?
Uvrhnout Evropu a celý svět zpět do minulosti? Zbavit svět všech
technických vymožeností a ambicí? Udělat ze současného lidstva opět
tlupy primitivů, zápasících o holou existenci? Ale na čistém
povětří, pod modrou oblohou, na březích průzračně čistých vod a
v podmínkách neposkvrněné panenské přírody. Bez možnosti masivně
škodit přírodnímu prostředí? A odvrátit zkázu planety Země? Alespoň
zatím, než se objeví další Homo sapiens sapiens sapiens.
2015/10 Pavel Kroupa