Pájení šperků v době Velké Moravy

    Zejména v těchto letních měsících většina z nás alespoň jednou navštíví nějaké muzeum, galerii, nebo výstavu, která je věnovaná archeologickým nálezům a při této příležitosti můžeme narazit i na exponáty starověkých šperků, zejména náušnic, gombíků a prstenů z období Velké Moravy.

    Jejich složitost, preciznost a nádhera zcela jistě okouzlí nejednu dnešní ženu, mužům se ale určitě do hlavy vkrádá myšlenka „jak tohle asi dělali“?

    Karel Dudek se v tomto krátkém a stručném článku zamýšlí právě nad tímto problémem, jakou techniku používali starověcí řemeslníci pro výrobu nádherných šperků technikou zvanou granulace a filigrán, bez potřeby složitých mechanických zařízení, letovacích lamp a svářecích automatů.
   Dnes je tento proces letování poměrně dobře objasněn, díky českým archeologům a experimentální archeologii, nicméně před 12-ti lety, kdy tento článek vznikal, tomu tak nebylo. Proto se snažil přijít na postup pájení šperků, který by byl proveditelný i v raném středověku, tuto práci samozřejmě konzultoval i s profesionálním metalurgem.

-MH-

... aneb, mohou ženy za technologický pokrok v klenotnickém průmyslu ?

Při archeologických vykopávkách na území bývalé Velkomoravské říše se setkáváme občas s nálezy zlatých šperků, zdobených zlatou granulací, nanášením drobných kovových kuliček na ozdobu.

   Doposud (pozn.: autor se tímto problémem zabýval v letech 2000 až 2004) není uspokojivě vysvětlena technologie této výroby. Současné pokusy při výrobě jejich kopií končí nezdarem. Kuličky mají rozdílnou velikost, slévají se při nanášení a po ztuhnutí kovu odpadávají. Můžeme si tedy položit několik otázek. Jakým způsobem se tato technologie objevila na území Velké Moravy a jakého výrobního způsobu bylo asi použito?

   Roku 796 n. l. totiž Karel Veliký dobyl hlavní avarské sídlo a zmocnil se obrovského zlatého pokladu. Je možné, že tento pozdější císař, který měl snahu navázat na antickou vzdělanost, nechal naživu avarské a jiné zajaté umělce. Od nich pak mohli naši předkové získat potřebné znalosti k výrobě těchto krásných ozdob. Jedna z možností granulace je použití dalšího kovu, který vytvoří pevný spoj mezi zlatou granulí a hlavním tělesem šperku. Kovem, který se k tomu používal, byla s největší pravděpodobností měď či spíše její soli. Jedním z možných způsobů by mohlo být použití nerostu zvaného malachit.

 

a) malachit

Uhličitan měďnatý, který by odpovídal vzorci CuCO₃ není znám. Srážením měďnaté soli alkalickým uhličitanem vzniká pouze hydratovaný uhličitan, který se musí ještě upravit při teplotě nad 200 stupňů Celsia.

b) syntetický malachit

Pokud by naleziště malachitu nebylo k dispozici, dal by se vyrobit synteticky takto:

1)  Cu+H₂SO₄ -> CuO+H₂O+SO₂

2)  CuO+H₂SO₄ -> CuSO₄+H₂O

3) 2CuSO₄+2Na₂CO₃+2H₂O -> Cu₂(OH)₂CO₃ . H₂O+2Na₂SO₄+CO₂

4)  Cu₂(OH)₂CO₃ . H₂O   200°C  >  CuCO₃ . Cu(OH)₂+H₂O

  

 

   Lze předpokládat, že této látky se nejvíce užívalo v zemědělství.
Směs CuSO₄ a Na₂CO₃ tvoří takzvanou Burgundskou jíchu. Tato látka se užívá dodnes jako fungicid, k ničení dřevokazných hub, zvláště ve vinařství. Samotné pokrytí zlaté ozdoby měďnatou solí by samozřejmě nic nevyřešilo. Sůl musela být rozptýlena v nějaké přilnavé látce. Touto látkou se ozdoba natřela, potom se za studena pokryla vrstvou zlatých granulí a teprve následná úprava za horka způsobila, že část mědi pronikla do obou zlatých částí a spojila je po ochlazení jakousi, stopkou. Jako velmi výhodnou se jeví metoda tzv. kovového mýdla.

   Dodnes se užívají jako katalyzátory vysýchání fermeže (lněného oleje). Kovová mýdla se vyrábějí reakcí kyseliny abietové se solemi kovů.

Kyselina abietová (kalafuna), se získává z pryskyřic jehličnatých stromů destilací s vodní parou. Je to destilační zbytek, uvolňuje se terpentýn.

Pokud tedy smísíme kys. abietovou s již dříve připravenou měďnatou solí, vznikne kovové mýdlo abietan měďnatý, podle rovnice:

4C₁₉H₂₉COOH + CuCO₃ . Cu(OH)₂   -->

2(C₁₉H₂₉COO)₂Cu + 3H₂O + CO₂

   Abietan měďnatý je za normální teploty tuhý a nelze použít. K jeho rozehřátí a práci s ním je zapotřebí tak vysoká teplota, že jakákoliv jemná ruční manipulace by byla vyloučena. Pokud však tuto látku rozpustíme v dostatečném množství fermeže, je problém odstraněn.

       

© 2004  Karel Dudek

Nahoru