Přešticko -
Reminiscence na
Dientzenhoferův kód
Kapitola 1:
Když mezi sebou diskutují lidé, je to normální.
Spousta lidí si dokáže upřímně pokecat někdy mezi sebou, někdy se
svým psem. Někdy méně upřímně se svou manželkou. Také vrbě se dá
ledacos svěřit, jak traduje lidová slovesnost. Zkuste si ale
poklábosit se studeným nehybným kamenem. Neživou chladnou horninou.
Ale i to je možné.
Dokonce i různým způsobem. Ale umí to jen někdo. Komu jeho
schopnosti nečekaně, jen tak mimoděk seslala příroda, nebo kdo se
stal schopen své paranormální předpoklady náležitě rozvinout. Pro
nepočetnou skupinu lidí, ovládající takové mimořádné, mimosmyslové
dovednosti, se ustálil název senzibilové.
Zcela jinak si s kameny rozumí geologové. Posuzují kameny vědecky,
na základě nastudovaných znalostí.
Megalitickou horninu lze zkoumat oběma, zdánlivě rozpornými způsoby.
Jak senzibilně, tedy iracionálně. Tak geologicky, tedy nanejvýš
racionálně, ba přímo vědecky. Kombinace senzibilního a přírodně
vědeckého přístupu k menhirům je jen zdánlivě neslučitelná. Vyžaduje
vstřícnost k oběma cestám poznání charakteru v pravěku využívané
horniny. Kombinace takto získaných údajů o megalitech nemusí vůbec
vykazovat kočko-psí vlastnosti. Právě naopak.
Může se stát syntézou poznatelného s ještě poznatelnějším.
Doktor Drozda při svém evropském cestování za megalitickými kameny
poznal několik senzibilně nadaných lidí, pro které získat informace
z kamenů nebyl problém. Nejednalo se o žádné přírodovědce, nebo
dokonce o geology, u kterých to jaksi vyplývá z jejich profese.
Dialog s kameny dokázali vést lidé, kteří z podstaty svého vzdělání
nerozeznali pískovec od špatně upečené bábovky. Absence jakýchkoliv
geologických znalostí, ale senzibilům nijak nepřekáželo vyzvědět z
kamení kde co. Kamenné menhiry na sebe prozradily své stáří, svůj
původ i charakter civilizace, která je usadila na jejich místo.
Stačilo se jen jednoduše zeptat. Zdánlivě jednoduše. Že to není tak
snadné, pochopil Drozda až mnohem později. Lidská senzibilita není
výhra v pokeru. Nadání, snaha nebo
dokonce náhoda nestačí. Chce to mnohem víc.
První zpovědní zkušenost s pravěkými menhiry získal Drozda před
mnoha lety v britském megalitickém kruhu Avebury. Půlkilometrový
průměr pravěkého megalitického kruhového objektu je v současnosti
tvořen několika desítkami zbylých menhirů, obsypaných turisty.
Původně kamenný kruh sestával z několika stovek mohutných kamenných
monobloků. Kruhová pravěká stavba byla uvnitř svého obvodu doplněna
vnitřními menšími kamennými kruhy.
Další menhiry se rozbíhaly od okrajů obvodového kruhu v liniích
stovky metrů na východ a na západ. Dnes zbývá jen několik z nich.
Již od středověku se staly zdejší menhiry zdrojem stavebního
materiálu. Kromě zemědělských budov, byl ze zdejšího pravěkého
materiálu vystavěn i místní kostel, hřbitovní náhrobky okolo něj a
hospoda. Zbylé kameny, uchránily před další zkázou nejen britskými
zákony, peníze britského marmeládového podnikatele a předně odborný
zájem archeologů. Některé monobloky zdejších menhirů jsou vskutku
impozantní. O hmotnosti kolem čtyřiceti tun a výšce okolo čtyř
metrů. Také je na kamenech vidět, že již něco pamatují. Ve skupině
českých návštěvníků megalitického kamenného kromlechu v
jihoanglickém Avebury byl tenkrát i inženýr Alois Majer z
Jindřichova Hradce. Nenápadný prošedivělý muž v hloučku turistů
náhle vytáhl z kapsy své baloňákové bundy smotaný elektrikářský
izolovaný drát. Rozmotal jej a zformoval do tvaru klasické virgule,
jakou obvykle používají proutkaři v podobě uříznutého trojramenného
proutku. Dva úchopy pro ruce a dopředu směřující nos. Inženýr Majer
začal s virgulí v předpažených rukou obcházet vysoký štíhlý menhir,
kolem kterého zrovna turisté postávali. Náhle se přední část proutku
v rukou senzibila prudce vymrštila směrem vzhůru a se silným
plácnutím narazila do hrudi proutkaře. Turisté se podivili, co že se
to stalo. „Ale jen se zeptal toho kamene, jestli je zde opravdu již
od mladší doby kamenné. Tedy již od neolitu. Tak, jak je to napsáno
tady na té ceduli. Prostřednictvím mé virgule jsem si potvrdil, že
informace na téhle tabuli jsou správné. Předně o stáří kamene, který
byl zde údajně usazen někdy v mladší době kamenné. Virgule mě
potvrdla, že „ano“.
Proutkař Majer se stal okamžitě středem pozornosti okolo stojících
návštěvníků pravěké turistické atrakce. „Zeptejte se, jestli ho
postavili pralidé“. „Ano“. „Zeptejte se, jestli má pozitivní, nebo
negativní energii“. „Pozitivní“.
„Zeptejte se, jestli se už někdy svalil“. „Ano“. “Zeptejte se, kdy
to bylo“. Proutkař Majer s napřaženým proutkem začal odečítat
letopočty po desítkách. Po chvíli soustředění se drátěná virgule
opět s hlasitým plácnutím vymrštila vzhůru. „Před padesáti lety“.
„Tedy při rekonstrukci tohoto pravěkého megalitického kruhu na
začátku dvacátého století?“ „Správně“. Dialog s kamenem
prostřednictvím Majerovy virgule okolo stojící uchvátil. Začaly
padat naprosto nemístní otázky. „Zeptejte se ho, kolik lidí za
posledních sto let kolem něho prošlo“. „A kolik lidí ho počuralo“.
Volové, pomyslil si tenkrát přihlížející Drozda.
Výprava českých turistů v Avebury zamířila do restaurace „Red Layon“
na okraji pravěkého megalitického areálu. Procházeli kolem kamenné
zdi, vybudované ze solidních opracovaných kamenných bloků. „Pane
Majere, šlo by vaší virgulí zjistit, který z těchto kamenů pochází z
rozbouraných menhirů a který je cizí?“ Zeptal se nesměle
tenkrát doktor Drozda proutkaře. Ten ochotně rozbalil svůj
elektrikářský drát a začal kameny ve zdi zkoumat jeden po druhém.
Před každý kámen se postavil s napřaženou virgulí, přimhouřil oči v
napjatém soustředění a očekával odpověď. V převážné většině se
virgule vymrštila vzhůru a udeřila proutkaře do hrudi jako výraz
souhlasu na mlčky položenou otázku. „Musím toho nechat“. Prohlásil
senzibil. „Udělalo se teplo a já si musím svléknout bundu. Kdybych
pokračoval jen v košili, tak by mě konec virgule udělal modřinu na
hrudníku. Takhle přes baloňákovou bundu ten úder není tolik cítit“.
Tenkrát doktor Drozda pochopil, že se stal svědkem mimořádné lidské
schopnosti. Do té doby, jako člověk odchovaný exaktní vědou, by
podobné představení považoval za pouhou extravaganci s cílem
přitáhnout pozornost. Díky náhodě se tenkrát v britském Avebury
poprvé seznámil se schopnostmi senzibila. Tak tohle je ta
materialistickými naukami opovrhovaná a vědou zatracovaná
psychotronika.
Po návratu českých turistů do penzionu „Bell in“ pod mohylami
posetým kopcem Cherhill, nedaleko jihoanglického Marborouge se
doktor Drozda rozhodl ověřit mimořádné schopnosti inženýra Majera a
jeho virgule.
Na ustlanou postel položil dvě kazety ze svého, tenkrát ještě
kinofilmového fotoaparátu, uzavřené v naprosto stejných plastových
krabičkách. To se ještě fotilo na negativní filmy, vkládané do
přístroje. Po exponování všech políček bylo nutno film přetočit
znovu do kazety. Pak bylo možno světlotěsnou kazetu z fotoaparátu
vyjmout a nasadit novou. Exponovanou kazetu s filmem ale bylo třeba
označit, protože se nijak nelišila od čerstvě vybalené. Obě byly
ještě k tomu uzavřené ve stejných kulatých plastikových dózách.
Drozda požádal proutkaře Majera, aby pomocí virgule určil, která
kazeta je exponovaná a která nikoliv. Senzibil sice poněkud zaváhal
s poznámkou, že ještě nikdy nic takového nezkoušel, ale nakonec
souhlasil. Se svou drátěnou virgulí chvíli stál soustředěně nad
oběma uzavřenými fotografickými kazetami. Po obvyklé ráně do
hrudníku od
vymrštěné virgule jednoznačně ukázal „Tahle byla exponována“. Doktor
Drozda na chvíli zrozpačitěl. Sám si totiž nebyl jist, jak obě
kazety v plastových kulatých a naprosto stejných dózách na posteli
umístil. Odšrouboval víčko krabičky s psychotronicky určenou
exponovanou kazetou a skutečně. Senzibil se nemýlil. Na obalu kazety
byl vyznačen tužkou křížek. Film, označený virgulí prošel
fotoaparátem, druhý film byl nepoužitý!
Čeští turisté, ubytovaní v anglickém penzionu, se večer odebrali ke
spánku. Budova penzionu byla rozlehlá stará budova s vrzajícími
dřevěnými podlahami a s policemi plnými prázdných nábojnic a
začernalých střepin vybuchlých granátů. Stěny pokojů byly ověšeny
fotografiemi britských válečných letců. Ze zvětšenin se smály
bezstarostné chlapecké obličeje v kožených leteckých kuklách nebo v
leteckých uniformách s frajersky nasazenými čepicemi.
Nedaleko odtud se totiž za války rozkládalo letiště Cherhill, odkud
startovaly stíhači R.A.F. proti německým bombardérům. Pro majitelku
penzionu představovala ta těžká válečná doba období jejího mládí.
Určitě bylo na co vzpomínat. Řada letců na fotografiích zcela jistě
přišla za války o život. Na ubytované turisty toto prostředí
nepůsobilo nijak povzbudivě. Co když v budově bloudí duchové
nebohých válečných obětí?
Kolem půlnoci někdo zabouchal na dveře pokoje, kde bylo ubytováno
mužské osazenstvo. „Pane Majere, potřebujeme vaši pomoc. Něco
divného bzučí v podlaze našeho pokoje. Nemůžeme spát a máme strach“,
ozval se za dveřmi ženský hlásek jedné z účastnic zájezdu. Duchové
jsou tady. Konečně ke starému anglickému domu duchové
přece patří. Český psychotronik inženýr Majer nebojácně nastoupil se
svou virgulí vypořádat se rázně s paranormálními silami starobylého
anglického penzionu, ohrožujícími ženské osazenstvo českého zájezdu.
Chvíli naslouchal temným zvukům, vycházejícím z podlahy pokoje. Pak
zklamaně konstatoval „Vždyť je to jen mrazák o
patro níž pod vámi“. Spirituálno bylo vyřešeno. V té době ještě
nepatřila chladící technika tohoto typu k běžnému vybavení
československých domácností. Daleko věrohodněji byly občanům
tehdejšího Československa prezentovány rejdy nekalých duchů,
pocházejících z kapitalistické ciziny. Na ty se nemusely stát fronty
před prodejnami elektro, tak jako na obyčejné chladničky. Stačilo
kouknout do tehdejších novin. Později se zlověstní duchové v již
odpolitizované podobě přestěhovali do bulvárních tiskovin. O jejich
skutečné existenci se dalo pochybovat. Ale báli se jich všichni.
Návštěva anglického Stonehenge patří tradičně k turistickým výpravám
na Britské ostrovy. Také turisté z čerstvě vzniklé České republiky
nemohli být výjimkou. K tomuto kultovnímu megalitickému monumentu
dorazili všichni natěšeni, co o legendárních kamenech zjistí
senzibil pan Majer. Výsledkem se stalo všeobecné zklamání. Přístup
turistů byl omezen jen na vzdálený okruh kolem kamenné sestavy.
Ohrazení nízkým plotem a bdělý dohled strážců posunul zástup
návštěvníků na vzdálenost dvaceti metrů od vlastní kamenné stavby.
Blíž se nesmělo. A tak všichni obšlapovali Stonehenge v povolené
vzdálenosti. Psychotronická exhibice přímo u mohutných kamenných
bloků na Salisburské planině se nekonala. Také doktor Drozda s
inženýrem Majerem nemohli porušit zdejší turistický obyčej.
Obcházeli kamennou stavbu Stonehenge a fotografovali mohutné trility
a sarseny, po kterých posedávali krákající havrani a vytvářeli
typický kolorit této grandiózní pravěké kamenné stavby. Senzibil
Majer nicméně rozbalil svůj elektrikářský drát, že to zkusí jen tak,
když už má nafoceno. Procházel mezi zástupem turistů v předpažení se
svou virgulí a snažil se soustředit na své pocity. Přihlížejícího
Drozdu nijak neudivilo, že se po chvíli virgule v rukou Majera
prudce vymrštila vzhůru a s hlasitým plácnutím do baloňáku ohlásila
nějaký pozitivní výsledek. Inženýr Majer si trochu poodstoupil a
zkusil to znovu. Zase prudká reakce virgule, provázená hlasitým
plácnutím do svrchního oděvu senzibila. „Vede tady linie“,
komentoval své proutkaření Majer. „A dosti silná. Prochází těmi
kameny“. Drozda se snažil odhadnout směr zjištěné anomálie. Mohlo to
být tak nějak od severovýchodu na jihozápad. Tenkrát ještě nevěděl,
že tuto linii již před půlstoletím přesně zaměřili angličtí geodeti,
vyměřující trasy místních komunikací. Mnohem později Brázda
nalistoval v publikaci Alfreda Wotkinse z roku 1923 nákres kruhového
objektu Stonehenge, kde tato línie byla zakreslena. Přesně tak, jak
ji svou virgulí po půlstoletí potvrdil český inženýr pan Majer.
Proutkaření je prastará metoda, využívající subjektivní senzibilní
schopnosti lidí. Nejen k hledání vody. Interakce biopole člověka a
jiného silového pole se projeví u subjektu proutkaře naprosto
individuálním způsobem. U někoho silněji, u jiného slaběji, ale vždy
se projeví. Dnes již nemůžeme říci, co svými proutky hledali lidé,
vyobrazení na petroglyfech, objevených archeology ve skalách pohoří
Ta-Silli v srdci dnes nehostinné vyprahlé Sahary, asi vodu. Ta na
Sahaře chyběla vždycky. V mladší době kamenné však na tomto místě
kypěl život. Zelené pláně, jezera, hory porostlé bujnými lesy.
Pravěcí proutkaři tak měli co hledat. Třeba to byly zrovna
geofyzikálně objektivně stanovitelné línie, probíhající krajinou.
Anomálie hluboko pod zemí, vytvořené přírodou. Ložiska nerostů,
hluboké pukliny zemské kůry, nebo jen podpovrchové vodní proudy.
Sahara začala vysychat. Vody ubývalo a bylo třeba ji hledat. Jak
jinak než virgulí. Tak, jak je to vyobrazeno na nejstarším
petroglyfickém portrétu pravěkého afrického proutkaře. Lesy kolem
městečka Staňkov v západních Čechách zakrývají stopy středověkého
dolování. Zemní prolákliny, strže, propadliny a vysypávky vytěžené
hlušiny. Terénní zvláštnosti této krajiny, kde se v minulosti těžilo
stříbro, měď, železo, olovo, cín a jiné rudy, zaujaly plzeňského
proutkaře a senzibila Františka Veltrubského. Pomocí virgule hledal
vchody do podzemí. Těžba rud ale na většině zdejších míst probíhala
z povrchu. Proto ty hluboké jámy. Jen výjimečně byla důlní díla
situována podpovrchově a takové nálezy, učiněné virgulí, bylo třeba
ověřit. Přesněji vyjádřeno, prostě vykopat vchody do důlních chodeb.
Pan Veltrubský byl již starší člověk, proto na hrubou manuální práci
potřeboval někoho mladšího. A tak se svěřil doktoru Drozdovi. Tomu
dobrodružné aktivity nebyly nikdy cizí. Trocha fyzické činnosti
neuškodí, usoudil Drozda a chopil se lopaty a krumpáče. Na několika
místech se skutečně podařilo na základě reakce virgule vykopat
náznaky dávného důlního závalu. Výsledky tvrdé dřiny při kopání ale
nebyly úměrné nalezeným pozůstatkům práce dávných horníků. Puchýře
na rukou, způsobené nezvykem v zacházení s ručním nářadím, nemohla
odčinit ani kuchařská dovednost manželky pana Veltrubského.
Zásobovala oba sedřené manuály přemírou domácích pochutin a tak
nevědomky založila nový směr externích potravinářských servisních
aktivit. Vedle filmového cateringu vznikl i psychotronický catering.
Pro spartánsky uvyklého Drozdu úžasná vymoženost. Geologické,
přesněji vyjádřeno důlní archeologické proutkaření senzibila
Veltrubského, ale přece jen přineslo jisté nečekané zjištění. V
terénu české krajiny, aktivně využívaném ve středověku a snad již v
pravěku, bylo možno virgulí zjistit přímé linie. Tak jak to Drozda
měl možnost sledovat již v Anglii. Línie, které spojovaly některé
výrazné terénní body v okolí. Liniové projevy neviditelných spojnic,
zjevně pravěkého významu, si Drozda se senzibilem Veltrubským
ověřili v lokalitě archeologicky tradované jako „objekty henge“ u
Horního Metelska u Horšovského Týna na Domažlicku. Ale již bez
cateringu paní Veltrubské. Také jí, jako každou ženskou, omrzelo
zdlouhavé sledování evidentně nesmyslných hrátek dvou dospělých
mužských, kterým říkali psychotronický průzkum. Škoda vynaložené
energie. K tomu ještě načerpané z jejího celodenního poskakování
kolem kuchyňského sporáku. Kdyby tak raději šli okopávat zahrádku.
Přízemní praktický ženský pohled nic nezměnil na genialitě
teoretických závěrů obou výzkumníků. Pomíjivost vypěstované
zeleniny, kedluben, salátu a mrkve, nemůže vyvážit nadčasovost
objevu liniových systémů českých pravěkých objektů. To musí uznat
každá, i ta nejzatvrzelejší praktická manželka. Ta možná ano. S
univerzitními vědeckými kapacitami to bude horší. Přesvědčit vědu o
psychotronicky získaných poznatcích mohou jen objektivně uznatelná
fakta. Pro amatéry zdánlivě neřešitelný úkol. Najít průkazné
pozůstatky liniových megalitických objektů v české krajině se
ukázalo jako mnohem snazší, než se původně zdálo. Najít ztracené
klíče od baráku Drozdovi přišlo mnohem obtížněji řešitelný problém.
Po obhlídce megaliticky nadějné lokality pod bezhlavou sochou
svatého Vojtěcha u vesnice Zelené na Přešticku se ozvala místní
kulturně aktivní osobnost paní Kokošková. Věděla přesně, co Drozda
hledá. Megality, megality a zase megality. Čert vem klíče od baráku.
Proto paní Kokošková nadšeně sdělovala, že stará paní Mašková z
Oplotu u Přeštic má pro megalitického blouznivce Drozdu zajímavou
informaci. A skutečně autentické svědectví staré paní stálo za to.
„Můj otec, slyšel od svého otce, že na našem poli, kde se říká „Na
Čeřenci“, stávaly v řadě tři velké kameny. Každý velký jako kráva.
Protože překážely při obdělávání, v roce 1870 je nechali rozstřílet
dynamitem. Kamení bylo použito při stavbě viaduktu, když se v
Přešticích stavěla železniční trať.“ Přesné místo, kde hledat
pozůstatky horniny zničených zbytků megalitické línie, nedokázala
téměř devadesátiletá paní Mašková přesně popsat. Doktor Drozda se
tedy vydal hledat nazdařbůh. Brzy poznal marnost svého snažení. Pole
zvané „Na Čeřenci“ obnášelo rozlohu nejméně pěti hektarů. Typická
situace, kterou může vyřešit jen moderní technika. Dostupné letecké
snímky poskytly jednoznačnou nápovědu. Porostové příznaky někdejšího
stanoviště hledaných kamenů však na archivních fotografiích nebyly
ideální. Přece jen uběhla nějaká doba a agrotechnika se na povrchu
pole postarala o setření výraznějších stop. Vizuální stopy změny
charakteru podloží letecky zobrazené polní plochy, která ovlivnila
vlhkost půdy a tedy i vzrůst osení, se však dala rozeznat. Ke hrubé
orientaci to stačilo. Téměř dokonalé upřesnění polohy zničených
menhirů přineslo paradoxně studium historických mapových podkladů.
Na mapách, pořízených za období II. vojenského mapování někdy kolem
roku 1850, tedy ještě v době, kdy kameny stály neporušené, v těch
místech je na starých mapách zakreslen les. Srovnáním s leteckými
snímky bylo patrné, že tehdejší historická lesní cesta se shoduje s
její současnou polohou, i když v současnosti již probíhá mezi poli.
Pro srovnání obou, tak časově rozdílných podkladů, naprosto ideální
terénní vodítko. Obrovské menhiry, každý jako kráva, v době
Františkova vojenského mapování v polovině 19. století musely
jednoznačně stát na okraji tehdejšího lesa. Po vymýcení lesního
porostu a přeměny na ornou půdu se náhle ocitli uprostřed
obdělávaného pole. Překážely a tak musely pryč. Dynamit za nic
nemže. I zde, nedaleko Oplotu na Přešticku způsobila zkázu
posledních pozůstatků megalitických pravěkých památek lidská
neznalost jejich významu. Jejich hodnoty, jako svědectví pradávného
osídlení kraje. A také hodnot, uznávaných zemědělci na západ od
České kotliny. Při návštěvě Bretaně si může každý všimnout menhirů,
stojících osamoceně uprostřed obdělávaných polí. Proč je tam tamní
zemědělci nechávají? Vždyť musí překážet. Dnešní zemědělská technika
je sice výkonná, ale taky rozměrná a vyžaduje rovné, přímé polní
plochy. Tedy bez překážek, kterým se stroje musí při práci vyhýbat.
Důvodem přetrvávající úcty bretaňských rolníků k pravěkým, tisíce
let starým vztyčeným kamenům je pradávná, již po mnoho pokolení
tradovaná zkušenost, že stojící menhiry zúrodňují jejich pole. Byla
získána empiricky někdy již před staletími. Dnešní vysvětlení
vychází z teoretické představy, že dlouhé štíhlé kameny, zasazené do
ornice představují jakési akupunkturní body naší planety Země.
Umístěné na citlivých, přesně stanovených místech zemského povrchu.
Zcela v analogii s akupunkturními body lidského těla. Výsledkem této
podivné kamenné akupunktury je využití zemské energie, vyvěrající
prostřednictvím menhirů na povrch. Tedy energie, která je užitečná
pro zdárný vývoj okolní flory. Energie, která posiluje a urychluje
růst pěstovaných zemědělských plodin. Důkazem, že to funguje, je
praktická zkušenost rolníků Bretaně, hospodařících na polích nevalné
kvality. V Polabí nebo na naší moravské Hané, v podmínkách úrodné
černozemě podobná praxe by byla asi zbytečná. Vliv nějaké
megalitické stimulace by se na těchto úrodných polích nijak výrazně
neprojevil. Ale jsou kraje, kde jak je vidět, přivítají každý klásek
navíc. Zdánlivě nevědecký, magickými praktikami zavánějící příklad
stimulačního využití prehistorické horniny, má své racionální
vysvětlení, hodné 21. století. Klíčem je geofyzika magnetických
polí. Za základ teoretického vysvětlení může sloužit proces indukce
zemského magnetismu se vznikem a šíření telurických proudů. Jak se v
takto vzniklých elektromagnetických proudech, šířících se v
podzemních strukturách, chová křemenná hornina? Často s vysokým
obsahem železa. Jak je ovlivněno silové pole izolovaného horninového
objektu? A do jaké vzdálenosti od geofyzikálně způsobilé horniny,
podílející se na takovém procesu, mohou aktivně působit vektorově
směřující elektromagnetické siločáry? Formující a zasahující do
biofyzikálních procesů živé hmoty. Nejsou to právě ony projevy
„pozitivní energie“, kterou deklarují senzibilně citlivé osoby? A
které tak příznivě ovlivňují růstové procesy rostlin. Otázky pro
vědecká pracoviště. Geofyzikové, zabývající se složitými procesy,
probíhajícími na povrchu planety Země mohou najít odpovědi. Když
budou hledat. Když se megality konečně vymaní z odborné vědecké
izolace a stanou se realitou, hodnou zaslouženého kvalifikovaného
zájmu. Než se tak stane, iniciativa zůstává na straně amatérů.
Využít pro další postup badatelských aktivit senzibily nebo
odborníky? Takové dilema dalšího přístupu k pozoruhodným pravěkým
kamenům řešil Drozda. A rozhodla náhoda. Tak se stalo, že jednoho
zářijového odpoledne stoupal po polní cestě do mírného svahu nad
obcí Oplot u Přeštic doktor Drozda v doprovodu dlouhé hubené paní,
třímající v ruce dlouhé hubené geologické kladívko. Nezbytnou
geologickou rekvizitu. Geolog bez kladívka by byl jako orel bez
křídel. Někdy se Drozdovi zdálo, že geologické kladívko je něco jako
záznamové médium. Když odborník začne vyprávět, kde všude s ním toto
kladívko cestovalo, kolík zemí poznalo, na čem všem pracovalo a co
spolu museli vytrpět, jaké horniny a za jakých okolností muselo
roztloukat a co z toho nakonec vzešlo dobrého, špatného nebo ještě
horšího, mění se tento zdánlivě jednoduchý řemeslnický nástroj v
magickou relikvii. Kam se hrabe kouzelnická hůlka Harryho Poterra.
Geoložka Magdaléna Suková byla Drozdovou spolužačkou ze střední
školy. Technicky nadané spolužáky považoval Drozda vždycky za něco,
jako svůj protipól. Geologie by ještě ušla. Občas se tam v těch
kamenech po roztlučení najdou zarostlé pravěké fosilní potvory s
obtížně spočítatelnýma tenkýma nohama. Tím se složitá geologická
věda stávala pro humanitně orientovaného člověka přece jen
čitelnější. Své někdejší spolužáky inženýry musel veterinární lékař
Drozda částečně litovat a částečně obdivovat. Trnout hrůzou, jestli
to co zkonstruovali, nespadne, neulomí se, nebo neupadne a to jenom
proto, že to špatně spočítali. Hrůza pomyslet. Raději prohlížet
zasvrabené psy a kuchat chcípliny v rozkladu. Tady vidím, co vidím.
Často, v době své aktivní služby, přesvědčoval sebe i své okolí
veterinář Drozda. Když nadešlo období zájmu o megalitické památky,
stala se spolupráce s geology nezbytností. Zájem o megality se rovná
především zájem o nerosty, tedy o kamení. Je to sice pravěká
megalitická, ale především hornina. A pro ustálení alespoň nějakého
úsudku o lokalitě je nezbytný odborný, vědecky fundovaný názor. Kdo
může být užitečnější pro české megality, než geologové. Geoložka
doktorka Magda Suková nicméně svou užitečnost pro české megalitično
odmítala pochopit. Za ta léta profesního působení byla zvyklá na
technickou racionálnost geologie. Přísně vědecký přístup.
Definovatelnost účelu jejího odborného zkoumání nerostů. A předně
slučitelnost zadání s obecně deklarovanými vědeckými poznatky. A v
tom byl kámen úrazu. Existence českých menhirů jaksi vybočovala s
obecně prosazovaným schématem českého pravěku. Přesvědčit racionálně
uvažujícího a vědecky aktivního intelektuála o opaku, se zdálo
nemožné. Každá zmínka o megalitické hornině, vyvolávala v doktorce
Sukové silnou nevoli. Pochybovačná averze vůči Drozdovým teoriím,
ústila u geoložky do střídavě posměšného deklasování jeho názorů a
střídavě k projevům zdraví ohrožující alergické reakci. „Je to
všechno na hlavu“, byla její obvyklá reakce na Drozdovy pokusy o
odbornou diskuzi. V duchu si Drozda pomyslel. Ještě abych ke svým
občasným publikačním počinům připojoval varování: Číst jen pod
odborným dozorem psychiatra! Svou účast na badatelském úsilí u obce
Oplot paní doktorka, pro Drozdu spolužačka Magdička, deklaroval jen
jako příjemnou procházku západočeskou krajinou nastupujícího
podzimu. S geologickým kladívkem v ruce. Pro geologa nezbytnost při
jakékoliv aktivitě. Drozda geology začal podezřívat, že si tito
odborníci na nerosty, berou své kladívko i při odskočení si na
toaletu. Co kdyby? Neslučitelnost vědy s Drozdovými megalitickými
teoriemi geoložka Magdička deklarovala jednoznačným a výmluvným
gestem pravé roky. Mafiáni toto gesto obvykle užívají v úrovni krku.
Méně rabiátním individuum, jako jsou vědecké autority a zhrzené
manželky, slouží náznak „podříznutí“ jako vyjádření utětí všeho pro
ně nepřijatelného. Nechť se jedná o záležitosti v úrovni praxe nebo
teorie. Příležitostí pro využití svého nesouhlasu s Drozdou dostala
paní doktorka geologie Suková při návštěvě lokality u přeštického
Oplotu hned při příchodu na místo předpokládaného stanoviště již
dávno zničených menhirů. „Po celé délce polní cesty jsou zbytky
různě velkých kamenů. Všechno jsou to buližníky. Nesporně tato
hornina pochází z rozstřílených menhirů“. Snažil se Drozda upoutat
pozornost geoložky Magdy. „Buližníková hornina. Co to je? Víceméně
krajově užívaný laický termín pro metamorfit s převahou křemene.
Přeměna původních sedimentů proběhla pod vysokým tlakem. Za
přítomnosti dalších nerostů, které jsou ve výsledném typu horniny
obsaženy. Jistě. No a co? Jsme ve střední části buližníkové oblasti,
táhnoucí se severojižně již od Prahy, kde jsou horninové výchozy
této skladby zcela normálním jevem. No a co?“ Věcně vysvětlila
Suková. Na důraz svého argumentu třískla energicky do jednoho z
kamenů, které sebrala na zemi. Přistrčila odštěpenou plochu kamene
těsně před Drozdovy dioptrie a pak kámen ležérně odhodila. Zřejmě
považovala svou odbornou roli za skončenou. Drozda nikoliv. „Ale
koukni, tady okolo žádné výchozy nenajdeš. Prošel jsem si to tady
velmi důkladně. Kromě vyskládaných menších kamenů po mezích, jiný
zdroj buližníků nikde nenajdeš. Kromě toho se jedná o stejný
charakter horniny. Je silně prokřemenělá“. „To buližník bývá. Jako
křemenný metamorfit nemůže být jiný. No a co? Nevíme, co je pod
ornicí. Nevíme jak je to hluboko, ale vsadím boty, že to tady má
buližníkové podloží. Na mezích bývá kámen vysbíraný z pole. No a
co?“ Uťala odbornice na geologii rázným pohybem natažené dlaně. Bylo
vidět, že neodborná konverzace se zastáncem zdejší megalitické
minulosti začíná paní doktorku Sukovou silně nudit. Nějaký laik, na
střední škole s průměrnou klasifikací, bude svými bludnými
představami kazit pohodovou odpolední procházku zdejší malebnou
krajinou Přešticka. Geoložka Suková vzdychla: “Je tady krásně a ten
vzduch“. Pochopitelně, to v Brně nemáte, pomyslel si naštvaně
Drozda. A megality už vůbec ne. A taky k čemu, tahle Suková by vám z
nich nadělala přirozené horninové výchozy, i kdyby byly podepsané
samotným Ezauem. Náhle došlo k něčemu nečekanému. Zářijové slunce,
klonící se k západu osvítilo pole pod strmějším úhlem. Dole na
doposud nezoraném řídkém strništi se ve slunečním svitu doslova
rozsvítily stříbrné plochy. Kdyby nebyl teplý zářijový podvečer,
mohlo by se zdát, že část pole pokrývá jinovatka, nebo přímo sněhový
poprašek. Stříbrně zářící a dosti rozlehlé polní skvrny nebyly
ohraničené. Okraje se zdály být rozplizlé do okolí. Ale měly tři
zřetelná centra. Vzdálená od sebe několik, možná tak osm až deset
metrů. Určitě ne víc. Okolní pole si i ve svitu slunce ponechalo
stejně nahnědlou barvu. Jen ty tři skvrny, ve středových částech
vzájemně splývající, do dálky svítili svou stříbřitou opalescencí.
Drozda se Sukovou se vydali k nejbližšímu, střednímu, světle
stříbrnému polnímu poprašku. Ušli méně než dvacet metrů od polní
cesty dolů po svažité ploše strniště. Paní geoložka hrábla do
stříbrné ornice. „Křemenná horninová drť. No a co?“ „Stojíme přece
na místě jednoho z menhirů. Kámen byl rozstřílen dynamitem. A vedle
byly zničeny další dva. Získaná hornina byla odvezena a použita při
stavbě trati. A to celkem nedávno. Před sto padesáti lety. To co
tady zbylo, zemědělci vyskládali na meze kolem cesty. Ale drobnou
křemennou tříšť, která zde zůstala, jednoduše zaorali. Tohle je
důkaz, potvrzující informace staré paní Maškové.“ Drozda triumfoval.
Ale Magdička se na něj podívala s neskrývaným despektem: „Tvoje
bujné představy. Dohady na základě neověřitelných informací. Stejně
dobře se může jednat o narušený horninový výchoz uložený mělce pod
povrchem. Prostě o něj vždycky při orání škrtnou a vyvalí se něco
odrolené drobné horninového otěru. Vidíš, že se jedná o nesouvislé,
ale shodně situované pásmo. Evidentně hřbet výchozu, situovaného
souběžně s vrstevnicí polního svahu. Běžná situace, s jakou se můžeš
setkat na polích často. No a co?“. Věcné stručné vysvětlení geologa.
Zarytého megalitického skeptika. Závěrečné gesto nataženou dlaní se
zdálo nekompromisní. Drozda zaťal zuby. Rovnocenná protiargumentace
mu došla. „Ještě je světlo. Jedeme do Zeleného“. „Ale, mě se tady
líbí. Je odtud pěkný výhled“, protestovala geoložka Magdička. „Tam
je to také pěkné. A také budeš mít pěknou příležitost ze mne znovu
udělat megalitického blbce“, povzbudil jí nervózně Drozda. Taky co
jiného jsem od této expertízy mohl očekávat. Odborná argumentace
sice není nikdy na škodu, ale jednoho dokáže pěkně rozhodit. Nahlas
ale sliboval: „Viděla jsi bezhlavého Vojtěcha? U Zeleného stojí jeho
socha na pravěké mohyle. Evropská rarita. A hledí přímo na pohanskou
svatyni, kterou kdysi při své návštěvě zdejšího kraje nechal zničit.
Původně se nejednalo o svatyni ale o megalitický kromlech. Kruhovou
kamennou stavbu z pravěku. Tak jako okolní mnohem mladší mohyly.
Přesněji řečeno, světec Vojtěch na podstavci nehledí, protože nemá
oči. Logicky když nemá hlavu, nemůže mít ani oči. Nebo jsou
geologové jiného názoru?“ Kupodivu nebyli. A tak se jelo do
Zeleného. Od Oplotu směrem na jih slabá čtvrthodinka. Pole u
Zeleného bylo po žních čerstvě zoráno. Drozda se vrhl do oraniště a
vylovil několik kamenů. Nezdálo se, že by u geoložky Sukové drobné
horninové útvary vzbudily mimořádný zájem. „No a co? Zase ten váš
buližník. Prekambrium - Proterozoikum - Starohory. Výchozy všude
kolem nás. No a co?“ Zapadající slunce prodloužilo stíny. Na poli se
vyrýsoval tvar stometrového obvodového kruhu typického megalitického
„henge“. Tak to alespoň Drozda viděl. Z okrajové prohlubně
vystupovala vyvýšená středová plocha. Pomalu se do této části pole
posouval stín blízkého kopce. Prodlužující se stín tak přesně určil
západní směr. Pomyslná kolmice, směřující ze střední části kruhu u
Zeleného k Přešticím, vyznačila zeměpisný sever. Drozda věděl, že
severní línie protíná přeštický barokní kostel Nanebevzetí Panny
Marie. Přesně uprostřed mezi oběma věžemi. Přesně uprostřed hlavní
lodě kostela. Zajímavou se před časem stala středová kostelní línie
i pro senzibila inženýra Kozáka, který podivuhodnou linii již dříve
určil svými neobvyklými schopnostmi. Senzibilní průzkum kostela také
určil „energeticky“ aktivní místo před hlavním oltářem. Jen Drozda
věděl, že se ve skutečnosti jedná o průsečík pravoúhle se křížících
linií, směřujících od severu k jihu a od východu na západ. Linií,
směřujících k pravěkým megalitickým systémům. Středová část
přeštického kostela před oltářem, zdobeným zázračným obrazem panny
Marie a v postranní části také gotickou sochou Madony, se již od
dávné minulosti tradovala jako vyhlášené léčivé místo. Nesporně se
jednalo o průsečík severní přímky, vedoucí od megalitického objektu
u Zeleného a na ni kolmou západní přímku, vedoucí ke kamenným
megalitickým řadám Na Čeřenci u Oplotu. Podle mapy to sedělo.
Průsečík byl dislokován přímo před oltářem kostela, vybudovaného
podle plánů K.I. Dientzehofera v letech 1750 až 1755. A to údajně na
místech někdejšího, snad pravěkého objektu. Jaký archeologický
charakter skutečně měla tato dávnověká lokalita v současném centru
města Přeštic, to se Drozdovi nepodařilo zjistit, nad časem. Situaci
je třeba ověřit systémem GPS. Nebo raději počkat na systém Galileo?
Má být přesnější. Mnohem dřív, a to již v 17. století, musel být
informován o tajemném magickém bodu sám stavitel přeštického kostela
Kilián Ignác Dientzenhofer. Syn proslulého stavitele Kryštofa
Dientzenhofera, autora přestavby kostela v Chebu. Kde získala rodina
proslulých stavitelů chrámů poznatky o geofyzikálních a energeticky
významných bodech, činicím jejich stavitelská díla tak výjimečnými?
Můžeme vystopovat něco jako „Dietzenhoferův kód“? Otázky okolo
nebývalých architektonických schopností hned několika pokolení
Dietzenhoferů se zadají být ještě záhadnější, když uvážíme, že
prarodiče Kiliána Ignáce Dietzenhofera byli jen chudí horničtí
manželé, žijící v Bavorsku, zmítaném třicetiletou válkou. Ale již
jejich pět synů se stává významnými a úspěšnými staviteli. Tento
fakt poskytl námět k nejrůznějším spekulacím, kde se náhle u lidí
prostého původu objevily tak výrazné až geniální schopnosti.
Nesporně genetika. Přirozený projev genů, zasutých někde hluboko v
rodovém genofondu? Nebo výsledek genové manipulace? I tak lze na
zvláštní schopnosti Dietzenhoferů pohlížet. Ale dohady jsou jen
dohady. Z dnešního pohledu záhada. Současná doba má ráda záhady. V
období baroka ale nic zvláštního. Kilián Ignác Dietzenhofer pracoval
v Přešticích na základě konkrétní církevní objednávky. A jistě také
s informacemi, získanými od zdejších duchovních. Kdo jiný by mohl
mít přesnější a detailnější znalosti lokality budoucího staveniště,
než místní farář? Ten také věděl, že právě toto místo od nepaměti
sloužilo zdejším lidem jako svatyně. Nejdříve pohanská, s nástupem
křesťanství byla opatřena symboly a snad i prozatímním svatostánkem
toho pravého boha. S rozvojem Přeštic, jako významného obchodního
střediska na řece Úhlavě, bylo třeba vybudovat trvalou, důstojnou a
reprezentativní stavbu kostela. Ke slovu přišli Dietzenhoferové.
Dílo se zdařilo a vystavěný chrám se stal nejen náboženským centrem
kraje, ale díky obrazu Madony, také vyhlášeným léčitelským místem.
Obrázek Bohorodičky jen obrázek, který nemá větší léčebné účinky,
než zaprášený billboard u silnice. Ovšem obrázek Bohorodičky nad
oltářem, ozářeným planoucími svícemi se stává významným a emotivně
velmi silným impulzem pro věřícího, který na něj zírá ve zbožném
vytržení jako na symbol liturgického zosobnění všeho, v co pevně
věří. Víra, autosugesce přesvědčení, že budou jeho vroucí přání
vyšší mocí vyslyšena a pocit sounáležitosti s nábožensky
deklarovaným dobrem. Lidé věřili, doufali a modlili se. Co jim také
v dobách válek a morových epidemií zbývalo. Tak se také stávalo, že
se jejich zdravotní stav zlepšil. Dnes, v dobách absence idejí, tomu
říkáme „psychoterapie“ nebo „psychosomatická léčba“. Náboženské
představy získaly folklórní charakter. Navíc, dodržování zásad
desatera přikázání božích brání rychlému a snadnému zbohatnutí. A
majetek přináší určitou jistotu. Také jen relativní. Snad tedy jen
ta příroda ještě stojí za řeč. Na paní doktorce přírodních věd,
geoložce Magdičce bylo zřejmé, že při západu slunce na ni neobvyklé
místo u osady Zelené, udělalo dojem. Tak jako kdysi v 10.století na
druhého biskupa pražského a později českého blahoslaveného svatého
Vojtěcha. Básnicky řečeno „přes propast tisíciletí“ paní doktorku
Sukovou a svatého Vojtěcha v dané situaci u přeštické osady Zelené
spojoval zásadní problém: Jak přivést bližního svého na cestu pravé
víry. Před tisícovkou let řešil Vojtěch vytržení zdejšího kraje ze
spárů pohanství a nastolení té pravé křesťanské víry. Po tisícovce
let se doktorka Suková na tom samém místě snaží napravit hlavu
nezdolného fantasty Drozdy. Pořád megality, megality. A zatím jen
hornina ve své zcela přirozené formě zdejšího uložení. Zcela
přirozené formování zdejšího geologického a geografického krajinného
rázu od starohor až po dnešek. „Tak si jeden vzorek té tvé, rádo by
megalitické buližníkové horniny, vezmu sebou. Dám ji analyzovat v
naší laboratoři. Pochybuji, že najdou něco zvláštního. No a co?“.
Ukončila Magda výpravu za megalitickým poznáním Přešticka. Nechybělo
její rezolutní gesto nataženou dlaní. A šmitec. Bylo na čase, začalo
se stmívat, tak rychle pryč, uvědomil si Drozda. V blízkosti
pradávného pohanského rituálního obětiště člověk nikdy neví za
světla, natož za tmy! A ještě s ženskou jako břitva. Co když se k
iniciativě napravování hlav nechají vyprovokovat i duchové zdejší
svatyně. Konfrontace se střízlivou vědou mohla být ohrožena. Ke
škodě střízlivé vědy i zdejšího turistického ruchu. Existence
českých megalitů se bez konfrontace názorů neobejde. Fabulace
tajemna, záhad a magické moci pradávných svatyní také není k
zahození. Pro zdejší zajímavá místa je to u veřejnosti dobrá
reklama. Geologicky vstřícný odborný názor sice průměrně
informovanému turistovi nic neřekne, ale pro poznání skutečného
významu zdejších lokalit by byl lepší. Přešticko bude i nadále žít v
naději, v naději na uznání a docenění zdejších pozůstatků pravěkého
megalitična.
Z připravované knihy: Kletba Tachovské Venuše.
Autor: Pavel Kroupa.
Kniha doposud nevydána. Autor hledá nakladatele.